Článek
Klasické víkendové odpoledne v obchodním domě v předvánočním čase. Líbezné melodie umocněné svítivou nádherou tisíců žárovek a do toho spousta lidí spěchajících, nakupujících, přemýšlejících, ale i kochajících se. A mezi těmi lidmi a jejich starostmi kráčel senior tlačící invalidní vozík se seniorkou, zcela jistě manželkou nebo družkou, protože nikdo jiný by seniora tak hrubě nenavigoval:
„Hergot, kam mě zase tlačíš, já se chci podívat, co tady mají,“ hulákala seniorka tak mocně, že přehlušila ty líbezné vánoční zpěvy. Senior tedy zastavil u obchodu, kolem něhož právě projížděli:
„Jsi fakt úplně blbej, já chci dovnitř, nepotřebuju čumět na tvůj odraz ve výloze,“ řekla seniorka opět tak nahlas, že lidé v jejich blízkosti zpomalili, asi je stejně jako mě zajímalo, jak se to vyvine dál. Možná to seniorka na vozíku zaregistrovala a publikum ji povzbudilo, možná se jen chovala stejně, jak je zvyklá. A tak jsme se my naslouchající dozvěděli, že senior je úplně k ničemu a dovede úplný houby (Dobře, použila jadernějšího výrazu.).
A v tom okamžiku jakýsi junior pánovi řekl onu větu, že by se měl na tu nevděčnou ženu vykašlat. V obchodním domě zavládlo souznění, aspoň mně se to zdálo, sledující se tvářili souhlasně, seniorka na vozíku překvapeně, tlačící senior vděčně. Na mladíka, který se nečekaně postavil na jeho stranu, se usmál, a i když neřekl ani slovo, bylo vidět, jak ho jeho účast potěšila.
Nejsem z těch, kdo poskytuje nevyžádané rady, ale občas jsem ráda, když to někdo udělá. Moje máma k takovým lidem patřila, ale to jsem ráda nebyla. Vzpomínám, jak jsem jako dítě umírala studem, když vysvětlovala líbající se dvojici, že by si takové intimity měla nechat do soukromí, neboť na ulici to nepatří. Někdy jsem se kvůli tomu i rozbrečela, protože máma radila a vychovávala často.
Tentokrát se mi ale líbilo, jak se junior zachoval. Stačila jediná věta a žena na vozíku oněměla. Sice nevím, jak dlouho jí to vydrží, ale říkala jsem si, jak je pěkné, když si vzájemně pomáháme, a že junior seniorovi pomohl, o tom není pochyb.
Slavnostně naladěná a lehce dojatá jsem vyšla do pražských vánočních ulic a obdivovala tu všeobecnou velebnost. Zářící ulice, zpívající obchody, všudypřítomní lidé. Když jsem se zastavila u jednoho ze svítících vánočních stromků, oslovil mě jakýsi junior s tím, že je bez práce a jestli bych mu nedala nějaké peníze.
Do peněženky jsem nesáhla, ale dala mu několik tipů, kde by mohl okamžitě něco vydělat. Shodou náhod jsem totiž ten den sháněla práci pro jednoho svého žáka, jehož jsem kdysi učila ve vězení, a tak jsme věděla, kde berou i na krátkodobé brigády a platí okamžitě. Junior na mě chvíli překvapeně zíral a pak mě kamsi poslal. A vy určitě tušíte, kam to bylo.
