Článek
Když jsem se s ní seznámila, byla jí čtyřiadevadesát a ani ve snu by mě nenapadlo, že spolu napíšeme osm knih. Původně jsme zamýšlely jenom jednu, ale ji začalo vzpomínání natolik bavit, že jsme pokračovaly, a to i proto, že se ty její vzpomínkové knihy dobře prodávaly.
Byla stále v dobré náladě, což k ní lidi přitahovalo, a její pokoj v motolské léčebně pro dlouhodobě nemocné byl pořád plný květin od návštěv, které občas stály u jejího pokoje frontu. Je totiž fajn potkávat lidi, kteří se dívají na svět z té lepší stránky a dovedou všechno obrátit na pozitivní stranu. Fungovala jako poradna pro zlepšení nálady, protože ona sama si nikdy na nic nestěžovala.
„Kabátová, kuš a lež, všichni mají svých starostí dost,“ říkávala často a myslela tím hlavně zdravotní sestry z léčebny, které si jí díky tomu velmi oblíbily. Když jsem se jí ptala, jak to dělá, že je neustále v dobrém rozmaru, řekla mi, že za to může její tatínek. Architekt, s nímž jako dítě chodívala na obhlídku malostranských paláců, které měl na starosti. A při těch jejich procházkách jí mnohokrát zopakoval, že všechny starosti si musí pouštět jenom ke kolenům, nikoliv k srdci a do mozku. „Podívej se na svět z výšky a uvidíš, jaké hrůzy se ve světě dějí. Co lidí nemá co jíst, co pít, nemá střechu nad hlavou a žádné dobré vyhlídky. A řekni si, o co líp na tom jsi ty.“
Tatínkova slova si pamatovala velmi dobře a řídila se jimi. Prý ji kvůli tomu lidé často považovali za lehkomyslnou, ale ji to netrápilo. Ostatně i soudy ostatních lidí si nepustila výš než ke kolenům.
A neměla to vždy jednoduché, přišla brzy o maminku, po slavných filmových letech přišel doživotní zákaz hraní, protože natočila během války dva filmy v němčině. Sice romantické, ale v jazyce nepřátel. Ovšem jako bývalá studentka německého gymnázia těžko mohla tvrdit, že němčinu neovládá.
Ale i s tím se vyrovnala a zase si našla takovou cestu životem, která dělala radost nejen jí, ale i druhým. Prošla několika pražskými kiny, která zrekonstruovala, hodně totiž odkoukala od tatínka, ale také tam začala promítat filmy, jimž dnes říkáme pamětnické. Nakonec se na zákaz zapomnělo a ona zase hrála a točila. Poslední dva filmy natočila v roce 2009, a to jí bylo šestadevadesát.
A ten recept na věrnost? Když jsme psaly knížku o jejích láskách, řekla jsem, že měla na muže šťastnou ruku, že jsou všichni v encyklopedii a jeden je hezčí než druhý. Vdávala se totiž až ve třiačtyřiceti a své jediné dítě, syna Jirku, měla v čtyřiačtyřiceti, takže těch lásek stihla hodně. Ona ale opáčila: „Tak pozor, já byla věrná ženská. Mě totiž bavilo být v věrná. Každý muž mého života měl svůj měsíc.“
