Článek
Zavřete na chvíli oči. Představte si ten ohlušující hukot padesáti tisíc hrdel, který vibruje vzduchem. Cítíte ten těžký pach zvířat, potu, čerstvé krve a štiplavé rybí omáčky, kterou pojídají diváci na strmých tribunách? Slyšíte to rytmické řinčení oceli, které se rozléhá v dusném italském odpoledni? Vítejte v aréně. Ve světě, kde se mísí absolutní opovržení s fanatickou adorací.
Zapomeňte na chvíli na Ridleyho Scotta a svalnatého Russella Crowea. Skutečný příběh římských gladiátorů je mnohem bizarnější, propracovanější a lidštější, než nám filmaři servírují. Byla to instituce srovnatelná s dnešní NFL nebo ligou MMA, akorát že tady se hrálo o politickou moc a životy.
Od krvavých pohřbů k nejlepší PR kampani antiky
Na úplném začátku (kolem roku 264 př. n. l.) nešlo o žádnou masovou zábavu. První gladiátorské zápasy, zvané munera, byly intimní a dost ponuré rodinné záležitosti – krevní oběti pro uklidnění duchů mrtvých aristokratů. Byla to povinnost truchlících.
Jenže pak si ambiciózní římští politici uvědomili jednu zásadní věc: krev kupuje hlasy.
Pořádání her se stalo dokonalým nástrojem předvolební kampaně. Představte si to jako dnešní guláš zdarma na náměstí, jen s tím rozdílem, že Julius Caesar v roce 65 př. n. l. nechal v aréně bojovat 320 párů mužů ve stříbrné zbroji, aby uctil památku svého otce (který byl tou dobou už dvacet let mrtvý). Byla to taková demonstrace síly a soukromé armády, že se z toho Senát hrůzou opotil a okamžitě zavedl limity. Nakonec musel zasáhnout až císař Augustus, který tenhle „volný trh se smrtí“ znárodnil. Od té doby byla ta největší show monopolem císaře.
Mýtus neustálých jatek a chlapíci s píšťalkou
Největší hollywoodský nesmysl? Že každý zápas končil smrtí a aréna byla chaotickým mlýnkem na maso. Omyl! Gladiátor byl astronomicky drahá investice.
Když si organizátor (editor) pronajímal bojovníky od majitele školy (lanisty), platil tučné částky. Pokud by mu bojovníka zabili, musel uhradit výkupní cenu, která mohla být až padesátinásobkem půjčovného. Zabíjet tyhle elitní stroje z pouhého rozmaru by byla ekonomická sebevražda.
Navíc tu vládla přísná pravidla. Žádná rvačka v hospodě, ale taktický sport, na který dohlíželi rozhodčí!
- Summa rudis: Hlavní rozhodčí, obvykle vysloužilý gladiátor v bílé tóze, který nosil dlouhou dřevěnou hůl. Tou mohl bojovníky od sebe fyzicky odtrhnout.
- Technický oddechový čas: Ano, i v aréně existoval time-out. Když někomu praskl řemen od štítu nebo nešťastně uklouzl (bez zavinění soupeře), rozhodčí hru zastavil, aby mu dal šanci vstát.
Známe dokonce tragický příběh obyčejného bojovníka Diodora, jehož náhrobek hlásá krutou křivdu. Diodorus srazil svého soka Demetria, ale rozhodčí boj přerušil, aby nechal soka vstát. Demetrius toho využil, zákeřně zaútočil a Diodora zabil. I v antice dokázal špatný výrok rozhodčího stát člověka život.
Rockové hvězdy ze spodiny společnosti
Z právního hlediska patřil gladiátor k absolutnímu dnu. Měl status infamia – stál mimo zákon, po boku prostitutek a pasáků. Byli to váleční zajatci, otroci, nebo zločinci. Proč by se tedy našli svobodní muži, kteří dobrovolně složili děsivou přísahu, že se nechají "pálit ohněm, svázat řetězy a zabít mečem"?
Protože aréna znamenala slávu. Stoický filozof Seneca sice nad lůzou a poledními popravami kriminálníků ohrnoval nos, ale pro obyčejné Římany byl gladiátor ztělesněním virtus (mužné ctnosti).
Pokud chcete znát skutečný hlas ulice, nečtěte Cicera, čtěte nápisy na zdech v Pompejích. Zdi tam fungovaly jako dnešní sociální sítě. Fanoušci tam nadšeně ryli jména svých idolů. Známe thráckého gladiátora Celada, kterého fanynky označovaly za „vzdech dívek“, nebo šampiona Floronia, o kterém se s explicitním obdivem psalo, jaký je to neodolatelný hřebec. Byli to zkrátka vyvrhelové, které tajně toužila pozvat do ložnice polovina římských paniček.
Taktika asymetrie: Proč Terminátor prohrával s rybářem
Souboje nebyly nikdy férové v tom smyslu, že by proti sobě stáli dva stejní bojovníci. Šlo o dokonalou asymetrii – Davida proti Goliášovi. Nejslavnější dvojičkou byl bezpochyby souboj síťaře proti těžkooděnci:
- Retiarius (Síťař): Bojoval bez přilby (dav miloval, že vidí jeho strach i odhodlání), vybavený jen sítí, trojzubcem a dýkou. Musel být rychlý jako blesk.
- Secutor (Pronásledovatel): Vypadal jako ocelové monstrum. Hladká helma bránila zachycení sítě, ale malé dýchací otvory z něj dělaly astmatika.
- Taktika: Retiarius před ním utíkal a provokoval ho, dokud se Secutor v těžké zbroji v dusném horku zkrátka nezačal dusit vlastním vyčerpaným dechem.
Šokující objevy: Cvalíci z Moravy a Rakouska
Největší revoluci v našem pohledu na gladiátory způsobili nedávno archeologové u rakouského Carnunta (kousek od Bratislavy a Vídně) a na jižní Moravě u Pasohlávek. V Carnuntu objevili pomocí radaru gigantickou gladiátorskou školu. A světe div se – měli tam podlahové vytápění, luxusní lázně pro regeneraci svalů a prvotřídní chirurgy (sám slavný antický lékař Galén začínal jako doktor gladiátorů).
A co víc, chemická analýza kostí ukázala, že tihle zabijáci nebyli žádní vyrýsovaní kulturisté na proteinové dietě. Jedli obrovská kvanta fazolí a ječmene. Říkalo se jim hordearii (jídači ječmene). Proč? Cíleně si pěstovali mohutnou vrstvu podkožního tuku. Fungovala jako přirozený polštář – když je soupeř sekl, rána krvácela (což dav miloval), ale ostří se zastavilo v tuku a nepoškodilo svaly nebo vnitřní orgány. Geniální sportovní medicína!
Stopy tohoto vojenského a gladiátorského drilu navíc sahají až na naše území, kam je přinesla Desátá legie (Legio X Gemina) za dob Markomanských válek. Z arény se stala taktika, která formovala nejmocnější armádu světa.
Věděli jste, že…?
Gladiátorská krev byla v Římě považována za mocný magický elixír. Epileptici za ni platili obrovské částky v naději, že je vlažná krev padlého hrdiny vyléčí. Římské nevěsty si zase v den svatby nechávaly upravovat vlasy kopím (tzv. hasta caelibaris), kterým byl předtím zabit gladiátor v aréně – věřilo se totiž, že jim to zajistí plodné manželství a část bojovníkovy nezlomné životní síly.
Když se nad touhle směsicí brutality, astronomických rozpočtů, potu a touhy po nesmrtelnosti zamyslíte… troufli byste si na jediný den vyměnit svou svobodu za pár minut ohlušující slávy v horkém písku Kolosea?
Zdroje pro další bádání:
