Nero: Jak se z miláčka Říma stal šílený tyran?

Zavřete na chvíli oči. Cítíte ten štiplavý kouř, který vás pálí v krku? Slyšíte praskání hroutících se střech, dusot tisíců prchajících sandálů a nad tím vším… brnkání na loutnu?

Stop. Tady musíme hned na začátku zbořit jeden z největších hollywoodských mýtů. Nero během velkého požáru Říma v roce 64 n. l. na housle nehrál. Zaprvé, housle ještě nebyly vynalezeny (objeví se až za dobrých patnáct set let). Zadruhé, když město začalo hořet, Nero nebyl v Římě, ale ve svém letním sídle v Antiu. A zatřetí? Ve skutečnosti hned po příjezdu zorganizoval poměrně masivní humanitární pomoc.

Jak se tedy z tohoto schopného krizového manažera stalo synonymum pro šíleného tyrana? Pravda je mnohem temnější – a lidštější – než zjednodušené zkazky z filmů.

Když v sedmnácti letech nastupoval na trůn, Řím ho miloval. Představte si ho jako mladého, charismatického politika dneška, který slibuje snížení daní a konec korupce.

Tak kde se stala chyba? Odpověď zní: Toxická rodina a absolutní moc.

Neronova matka, Agrippina Mladší, byla neuvěřitelně ambiciózní žena. Aby synovi (a potažmo sobě) zajistila trůn, pravděpodobně otrávila svého manžela, císaře Claudia, houbami. Jenže když Nero dospěl, Agrippina nechtěla pustit moc z rukou. Vystupovala na veřejnosti, pletla se do státních záležitostí a hrozila, že Nera sesadí.

Nero to vyřešil s typicky římskou elegancí: nechal pro ni postavit loď, která se měla na moři sama rozpadnout. Agrippina ale zázrakem přežila a doplavala ke břehu. Neronovi nezbylo nic jiného, než k ní domů poslat vojáky, aby ji rovnou probodli.

Zavraždit vlastní matku, i když to byla intrikánka nejhrubšího zrna, zanechá následky na každé psychice. Tady někde začíná Neronův strmý pád do paranoie.

To, co římskou elitu vytáčelo na Neronovi nejvíc, nebyly ani tak popravy politických oponentů (to dělal skoro každý císař), ale to, že byl z jejich pohledu neuvěřitelně trapný.

Představte si, že by dnes prezident světové velmoci odložil vládnutí, vyrazil na turné po divadlech, zpíval v muzikálech a nutil své ministry, aby seděli v první řadě a freneticky mu tleskali. Pro konzervativní římské senátory, kteří si potrpěli na vojenskou čest a vážnost (gravitas), bylo Neronovo vystupování s kitharou (starověký strunný nástroj) absolutní potupou státu.

Příběh z publika: Obyčejní Římané trpěli na Neronových koncertech víc než političtí vězni. Historik Suetonius zaznamenal, že brány divadla se během císařova vystoupení zamykaly. Ženy tam prý občas tajně porodily, a někteří muži dokonce předstírali, že zemřeli, aby je hlídači jako mrtvoly vynesli ven a oni už nemuseli poslouchat jeho zpěv!

Zlomovým bodem se stal onen velký požár Říma. Přestože Nero lidem pomáhal, udělal obrovskou PR chybu. Na obrovském spáleništi v centru Říma, kde ještě nedávno stály domy obyčejných lidí, si začal stavět Domus Aurea (Zlatý dům) – absurdně gigantický palácový komplex s umělým jezerem a obří bronzovou sochou sebe sama.

Lidé si začali šuškat: Nezapálil to město schválně, aby měl místo na svůj nový bazén?

Nero zpanikařil. Potřeboval najít viníka, na kterého by ukázal prstem. A vybral si malou, podivnou východní sektu, která nechtěla uctívat římské bohy – křesťany. Tady se z neurotického umělce stal sadista. Křesťany nechal ukřižovat a zapalovat jako živé pochodně ve svých zahradách. Tím si sice na chvíli zachránil kůži u lůzy, ale jeho dny byly sečteny.

V roce 68 n. l. už toho měla římská říše plné zuby. Guvernéři v provinciích se vzbouřili a pretoriánská garda (něco jako dnešní tajná služba a ochranka prezidenta v jednom, která ale měla ve zvyku prezidenty za úplatek vraždit) ho opustila. Senát ho prohlásil za nepřítele státu, což znamenalo trest smrti ubičováním.

Když slyšel dusot kopyt jezdců, kteří si pro něj přijeli do jeho venkovské vily, vrazil si s pomocí svého tajemníka dýku do krku. Jeho poslední slova, která krvácel do prachu Itálie, nebyla o záchraně Říma, ale o jeho vlastním egu: „Qualis artifex pereo!“ (Jaký to ve mně umírá umělec!)

Byl to konec jedné dynastie. Konec muže, který mohl být skvělým panovníkem, kdyby se raději nestal špatným zpěvákem s příliš velkou mocí.

Nero byl posedlý nejen zpěvem, ale i závody vozatajů. Dokonce se zúčastnil Olympijských her v Řecku v roce 67 n. l. Závodil v závodě desetispřeží, ale během jízdy z vozu vypadl a závod vůbec nedokončil. Kdo myslíte, že získal zlatou medaili? Správně, Nero. Rozhodčí totiž usoudili, že kdyby nevypadl, určitě by vyhrál.

Otázka pro vás: Kdybyste žijí v Neronově Římě a dostali VIP pozvánku do první řady na jeho čtyřhodinový recitál hraní na kitharu, riskli byste účast a bolesti uší, nebo byste zkusili předstírat smrt, aby vás hlídači vynesli ven? Napište mi, jak byste tuto situaci přežili!