Krev, pot a syrové zelí: Jak (ne)přežít návštěvu lékaře ve starověkém Římě

Představte si to: je horké letní odpoledne v Římě, někdy kolem roku 100 našeho letopočtu. Zrovna jste na tržnici nešikovně zakopli o zbloudilé prase a nepěkně si zlomili holeň. Kost trčí ven. Co teď? Žádná záchranka s houkačkou nepřijede, žádný sterilní sál nečeká, a co hůř – nikdo vám nepíchne tu kouzelnou injekci, po které se probudíte až s nohou v sádře.

Vítejte ve světě antické medicíny. Ve světě, kde se vzduchem mísí ostrý pach octa, starého potu a krve, a kde váš život závisí na tom, jestli má chlápek se zakrváceným skalpelem v ruce za sebou roky praxe v legiích, nebo je to jen podvodník, co včera prodával ryby.

Zapomeňte na diplomy z lékařské fakulty. Ve starověkém Římě neexistovala žádná centrální lékařská komora, která by hlídala kvalitu. Lékařem se mohl nazvat doslova kdokoliv. Byla to trochu jako dnešní neregulovaná scéna „alternativních poradců“ na sociálních sítích, jen s tím rozdílem, že tihle influenceři vám místo bylinkového čaje rovnou rozřízli břicho.

Většina profesionálních lékařů v Římě byli Řekové – často propuštění otroci. Římané se na ně dívali skrz prsty. Byli k nim podezřívaví asi tak, jako když vám dnes pochybný mechanik v zapadlé garáži slibuje, že vám za pětistovku opraví brzdy u Ferrari. Přesto k nim chodili, protože když vám hnisá rána na noze, národnostní předsudky jdou stranou.

Když jste vstoupili do taberna medica (lékařského krámku), první, co vás udeřilo do nosu, byl pach pálených bylin a nečištěných ran. Zvuková kulisa? Řev. Pokud jste měli štěstí, dostali jste před zákrokem napít odvaru z mandragory, blínu nebo máku. Pokud ne, lékař do vás zkrátka nalil litr silného vína, dal vám do úst kus dřeva, abyste si neprokousli jazyk, a dva svalnatí pomocníci vás zalehli.

Když dnes archeologové objevují sady antických lékařských nástrojů (jako ty slavné z Domu chirurga v Pompejích), návštěvníci muzeí často blednou. Vypadají totiž spíše jako rekvizity z hororového filmu o šíleném inkvizitorovi.

Měli pinzety, háky, pily na kosti, cévky a kleště na trhání zubů. Naprostým mistrovským dílem děsu bylo speculum – roztahovač, který se používal v gynekologii a proktologii. Fungoval na principu závitu, kterým se nástroj pomalu rozevíral uvnitř těla. Zkuste si to jen představit a vsadím se, že se vám právě trochu zježily chlupy na zátylku.

Nástroje se vyráběly z bronzu a železa. Ačkoliv Římané neznali bakterie a nevěděli nic o mikrobech, empirií zjistili jednu zásadní věc: nástroje je lepší před operací vyvařit v horké vodě nebo opálit v ohni. Rány se pak vyplachovaly octem nebo vínem. Nevěděli proč to funguje, ale věděli, že když to neudělají, pacient do pár dnů umře na sepsi. Byla to hrubá, ale překvapivě funkční forma sterilizace.

Abychom pochopili skutečnou úroveň antické chirurgie, musíme opustit civilní Řím a podívat se k legiím. Římská armáda měla pravděpodobně nejlepší vojenskou lékařskou službu až do 19. století. Každý tábor měl svůj valetudinarium (nemocnici) a zkušení vojenští lékaři (medici vulnerarii) měli praxe na rozdávání.

Představme si obyčejného legionáře, říkejme mu Titus, kterému se při potyčce s Germány zapíchne do stehna šíp s protihroty.

Titus neleží na čistém prostěradle. Sedí na dřevěné lavici, oblečení má nasáklé potem a krví. Lékař ránu prohlédne. Ví, že pokud šíp prostě vytrhne, protihroty roztrhají svaly a Titus buď vykrvácí, nebo ztratí nohu. Kolem zní řinčení zbraní a křik dalších raněných, ale lékař má pevné ruce. Vezme nástroj zvaný Spoon of Diocles (Dioklova lžíce) – speciální kovovou trubičku, kterou zasune do rány tak, aby zakryla protihroty šípu. Až poté hrot bezpečně vytáhne. Titus řve bolestí, protože kůže se trhá, ale jeho noha i život jsou zachráněny.

Zastavení krvácení byla v antice otázka života a smrti. Často se rány prostě vypalovaly žhavým železem – kauterizace byla běžnou praxí. Ale co když na bojišti nebo na ulici nebylo železo po ruce?

Tady přichází na řadu něco, co zní jako naprosté šílenství, ale mělo to reálný vědecký základ: pavučiny. Lékaři a obyčejní lidé běžně sbírali pavučiny (spolu s prachem a vším, co v nich uvízlo) a cpali je do krvácejících ran.

Zní to jako spolehlivá cesta k infekci, že? Jenže moderní věda ukázala něco fascinujícího. Pavučiny jsou přirozeně bohaté na vitamín K, který pomáhá srážlivosti krve. Navíc některé druhy plísní, které se na pavučinách zachytávaly, obsahovaly přírodní antibiotické látky – staletí předtím, než Alexander Fleming objevil penicilin! Byla to ruská ruleta s infekcí, ale pro okamžité zastavení krvácení to fungovalo překvapivě dobře.

Zatímco vzdělaní řečtí lékaři (jako později slavný Galénos) studovali anatomii a prováděli složité operace šedého zákalu, tradiční římský pohled na medicínu byl… no, řekněme trochu víc „vidlácký“.

Dokonalým představitelem tohoto směru byl římský učenec a aristokrat Plinius Starší (autor slavné Naturalis Historia). Plinius řeckými lékaři hluboce opovrhoval. Považoval je za zženštilé šarlatány, kteří z Římanů jen tahají peníze. Správný Říman podle něj nepotřeboval skalpely a složité masti. Správnému Římanovi stačila matka příroda. A především – zelí.

Plinius byl syrovým zelím naprosto posedlý. V jeho díle se dozvíte, že pokud vás bolí hlava, máte si dát zelí. Pokud trpíte dnou, přiložte si na nohu zelí. Zácpa? Zelí. Melancholie a deprese? Uhodli jste, víc zelí! Plinius ho doporučoval jíst syrové, vařené, dělat z něj obklady, a dokonce vdechovat výpary z jeho vaření.

Ale zelím to nekončilo. Antická lékárnička lidového léčitelství byla plná bizarností. Na zánět v krku doporučoval Plinius výtažek z rozmačkaných hlemýžďů. Na různé bolesti a otoky byl absolutním hitem koňský hnůj, ideálně vařený ve víně. A pokud jste chtěli vyléčit pokousání vzteklinou, nebylo prý nic lepšího než spálit chlupy ze psa, který vás pokousal, a prach si nasypat do rány.

Hollywood nám často antický svět ukazuje buď jako mramorovou pohádku, nebo jako brutální jatka, kde každé zranění končilo uříznutím končetiny špinavou pilou.

Je načase tento mýtus zbořit. Antičtí lékaři byli na svou dobu neuvěřitelně schopní. Uměli operovat kýlu. Uměli odstranit močové kameny (procedura zvaná litotomie, která se prováděla zespodu a pacient u ní… raději nechtějte vědět víc). Zvládali plastické operace – například rekonstrukce nosu pro lidi, kterým byl uříznut jako trest.

Jejich znalosti anatomie byly (zvláště u těch, kteří působili v gladiátorských školách) hluboké. Věděli přesně, kudy vedou tepny, jak fungují šlachy a svaly. Omezovalo je jediné: absence mikroskopů, antibiotik a skutečné celkové anestezie. Byli to průkopníci, kteří pracovali s omezeným vybavením v neustálém souboji s časem, šokem a bolestí svých pacientů.

Když mluvíme o bizarních lécích, ten nejtemnější se týkal epilepsie. Padoucnice byla v Římě považována za démonickou nebo posvátnou nemoc. A jaký byl podle dobových záznamů nejúčinnější lék? Vypít čerstvou krev zabitého gladiátora, ideálně ještě horkou přímo z jeho ran v aréně. Věřilo se, že síla a vitalita bojovníka přejde do nemocného a nemoc zažene. Bylo to děsivé, barbarské, ale zoufalí lidé byli ochotni udělat pro své zdraví naprosto cokoliv.

Otázka pro vás na závěr:

Představte si, že se teleportujete do antického Říma a chytne vás příšerná bolest zubu. Vyberete si návštěvu řeckého chirurga s jeho sadou stříbrných kleští, nebo budete doufat, že vás zachrání Pliniova zázračná dieta z koňského hnoje a syrového zelí? Dejte mi vědět, jak byste tenhle výlet do historie přežili!

Zdroje pro další čtení: