Článek
ANTICKÝ FACEBOOK: SPROSTÉ RECENZE A KLETBY NA ZLODĚJE ANEB JAK ŘÍMANÉ TROLLILI SOUSEDY
Lidé si rádi stěžují. A ještě raději si stěžují veřejně. Dnes máme pocit, že anonymní nadávání na internetu, psaní jednohvězdičkových recenzí a stalkování bývalých partnerů je výdobytkem digitálního věku. Omyl, přátelé. Starověcí Římané to dělali úplně stejně, jen k tomu nepotřebovali Wi-Fi. Stačil jim kus ostrého železa, olověná destička a zeď sousedova domu.
Vítejte v antickém Římě – městě, které nebylo plné nudných filozofů v čistých bílých tógách, ale pulzovalo životem, smrdělo rybí omáčkou a jehož obyvatelé měli zatraceně ostré lokty i jazyky.
Mýtus o mramorovém městě: Vítejte v ukřičené realitě
Hollywood nám servíruje Řím jako sterilní město plné majestátního bílého mramoru, kde všichni mluví vznešeně a řeší jen politiku nebo válku. Realita? Běžná římská ulice vypadala spíš jako dnešní asijská tržnice křížená s přeplněným nádražím.
Zkuste si to představit a zapojte všechny smysly:
- Sluch: Slyšíte ten rachot? Dřevěná kola vozů narážejí na čedičové dlažební kostky, kováři buší do kovadlin, trhovkyně na rohu ječí, že její olivy jsou nejlepší v celé Kampánii, a do toho řve osel.
- Čich: Zapomeňte na vůni jasmínu. Vzduchem se nese těžký puch garum (fermentované rybí omáčky, která se vyráběla tak, že se rybí vnitřnosti nechaly měsíce hnít na slunci), mísí se s vůní čerstvého chleba, kouřem z dřevěného uhlí a čpavkem. Ano, čpavkem – moč se totiž sbírala do veřejných kádí, protože valcháři v ní prali a bělili tógy!
- Zrak: Všude kolem vás jsou barvy. Zdi nejsou bílé, ale jasně červené, žluté a modré. A hlavně – jsou popsané od shora dolů.
Zdi v Pompejích a Herculaneu fungovaly jako dnešní Timeline na Facebooku. Nebyl to vandalismus, byl to běžný způsob komunikace.
Antický TripAdvisor: „Tahle hospoda je stoka!“
Když dnes jdete do restaurace a číšník je nepříjemný, napíšete na Google Mapy rozzlobenou recenzi. Antický Říman vytáhl stilus (rydlo) nebo kousek uhlu a vyryl svou stížnost rovnou na zeď oné nálevny (tzv. caupony).
V Pompejích se nám zachovaly naprosté perly zákaznické nespokojenosti. Jedna z nejznámějších „recenzí“ zní:
„Hostinský, tvoje lži a podvody tě jednou zničí! Nám prodáváš břečku a vodu, ale sám piješ to nejlepší čisté víno.“
Jindy to lidé brali zkratkou a prostě na zeď vyryli jen: „Phileros je lhář a zloděj.“ Žádný kontext. Prostě antické „cancel culture“ v praxi. Pokud vás někdo naštval, postarali jste se, aby to věděla celá ulice.
Ale nešlo jen o hejty. Zdi fungovaly i jako Tinder. Nápisy na zdech veřejných domů (lupanárií) byly velmi explicitní. Zákazníci tam hodnotili dovednosti jednotlivých pracovnic, případně se chlubili svými vlastními výkony:
- „Zde jsem se miloval s mnoha dívkami.“
- „Floronius, privilegovaný voják 7. legie, tu byl. Ale ženy ho nezajímaly.“
Ostatně fungování antických nevěstinců jsem rozebíral už v článku Nejstarší řemeslo, daně a kamenné menu. Aneb jak fungoval římský Tinder
Sdílení příliš mnoha informací (Over-sharing v antice)
Myslíte si, že lidé, kteří na Instagram postují fotky svého oběda, jsou otravní? Římané neměli zábrany už vůbec. Na zdech najdete všechno, od záznamů o tom, kolik kdo prodal chleba, až po detailní popisy zdravotního stavu.
Jeden neznámý hrdina v Pompejích cítil potřebu sdělit světu následující:
„Apollinaris, lékař císaře Tita, se zde dobře vykálel.“
A na to reagoval někdo další, komu už to neustálé čmárání po zdech lezlo krkem. Na jedné stěně se našel zoufalý povzdech antického introverta:
„Divím se, zdi, že ses už dávno nezhroutila pod tíhou tolika hloupostí, které na tebe lidé píšou.“
Lázně: Kde se kradlo víc než na hlavním nádraží
Nyní se přesuňme do veřejných lázní (thermae). Lázně nebyly jen místo, kde jste se umyli. Bylo to komunitní centrum, posilovna, bar a debatní klub v jednom. Vstupné bylo tak nízké (často jen čtvrtina asu), že si ho mohl dovolit i nejchudší občan, ba i otrok, pokud mu pán dal volno.
Představte si to teplo. Vlhkost v caldáriu (horké místnosti) je taková, že se sotva nadechnete. Voda stříká, lidé se smějí, křičí, obchodníci nabízejí klobásy, otroci drhnou své pány speciálními kovovými škrabkami (strigilis), protože mýdlo ještě nikdo nevymyslel – špína se stírala pomocí olivového oleje a potu.
Ale pak přišla pohroma. Vyjdete z bazénu, jdete do apodyteria (šatny), podíváte se do výklenku, kam jste si dali své oblíbené kožené sandály… a výklenek je prázdný.
Zloději v lázních (fures balneari) byli v Římě obrovským problémem. Co jste udělali? Jít za městskou policií (vigiles) kvůli botám nemělo smysl, ti měli plné ruce práce s hašením požárů a naháněním vrahů. Říman vzal spravedlnost do svých rukou. Zaplatil si cestu na „Dark Web“ starověku. Koupil si kletbu.
Defixiones: Když chcete zloději zničit život (a střeva)
Tohle je temná strana antické lidskosti. Zapomeňte na modlitby za mír. Když byl Říman naštvaný, šel za profesionálním „čarodějem“ nebo to zvládl sám, a vyrobil defixio – proklínací tabulku.
Vyráběly se nejčastěji z olova. Proč z olova? Protože olovo je studené, těžké a jedovaté – přesně takové, jaké mělo být prokletí, a navíc to byl materiál spojovaný s podsvětím.
Na tabulku se vyryl text. Žádné metafory, rovnou k věci. Pokud vám ukradli boty v chrámu Sulis Minervy v britském Bathu (kde se těchto tabulek našly stovky), znělo to třeba takto:
„Zasvěcuji bohyni Minervě toho, kdo mi ukradl sandály. Ať už je to muž, nebo žena, svobodný, nebo otrok. Nechť mu otečou nohy. Nechť oslepne. Ať ztratí svou krev a jeho střeva zčervivějí a promění se v prach, dokud mi ty boty nevrátí zpět do chrámu!“
Když byl text hotový, olovo se srolovalo nebo přehnulo, probilo se obrovským železným hřebíkem (aby byla oběť symbolicky „přibita“ a neschopna pohybu) a pak se to hodilo do posvátného pramene, hluboké studny, nebo se to zakopalo čerstvému nebožtíkovi do hrobu. Mrtvý měl fungovat jako kurýr, který doručí kletbu přímo bohům podsvětí (Hádovi nebo Persefoně).
Někdy ani nešlo o krádež. Známe kletby na nekalou konkurenci, na bývalé milence (jedna žena proklíná svou sokyni: „Ať její lůno vyschne a její ústa už nikdy nevydají hlásku“), a dokonce existují obrovské kletby ze sportovního prostředí.
Římané byli fanatici do závodů vozatajů v Cirku Maximu. Fandili barvám (Červení, Modří, Zelení, Bílí). Z dochovaných kleteb víme, že někteří fanoušci neváhali požádat démony, aby koním soupeřícího týmu „v příští zatáčce ztuhly nohy, roztříštily se jim kosti a vozataj ať si zlomí vaz o vlastní otěže.“ Fair play se tehdy zjevně moc nenosila.
Příběh obyčejného člověka
Proč nás tyhle antické sprosťárny a kletby tak fascinují? Protože nám ukazují, že přes propast dvou tisíciletí jsme se vlastně vůbec nezměnili.
Historie nejsou jen data bitev a jména císařů, kteří se vraždili kvůli trůnu. Jsou to i příběhy tkalce z Herculanea, který nadává na mizerný oběd, příběh matky, která nechá na zeď vytesat varování, ať lidé nečůrají na hrob jejího syna, a příběh vojáků, kteří si z dlouhé chvíle kreslili po zdech sprosté obrázky (ano, antické ulice byly plné vyrytých falických symbolů, které často fungovaly jako směrovky k nejbližšímu nevěstinci nebo prostě jen jako talisman pro štěstí).
Pokaždé, když dnes čtete na internetu rozzuřený komentář, nebo když slyšíte někoho nadávat na zloděje kol, usmějte se. Cítíte tu spojnici? To je duch starého Říma, který v nás přežívá. Lidskost ve své nejsyrovější, nejvtipnější a občas i nejtemnější podobě.
Věděli jste, že…?
Ne všichni psali na zdi potají v noci. V době voleb si kandidáti najímali profesionální pisáče, tzv. dealbatores. Ti nejprve v noci omítku nabílednili a pak na ni krasopisně namalovali politické heslo. Kampaň byla špinavá hra – víme o případech, kdy si jeden kandidát zaplatil, aby na dům jeho soupeře napsali: „Všichni zloději a kapsáři z města volí Vatia za aedila!“ (Něco jako dnešní antikampaň a snaha někoho zdiskreditovat falešnou podporou!).
Tak co myslíte? Měli to Římané vymyšlené lépe, když frustraci řešili kletbami vhozenými do studny, než když si dnes lidé ničí nervy hádkami v komentářích? A kdybyste si dnes mohli vyrobit olověnou tabulku na jednoho člověka (třeba toho, co vám minule snědl jogurt ve společné lednici v práci), co byste na ni vyryli?
Zdroje:
https://ancientgraffiti.org/Graffiti/ - databáze jednotlivých graffiti v Pompejích a Herculaneu, včetně těch použitých v článku
