Starověký Řím - klaustrofobická džungle

Když se dnes řekne „starověký Řím“, většina z nás si představí bílé mramorové sloupy, muže v čistých tógách debatující o filozofii a disciplinované legie pochodující za zvuků polnic. Jenže tahle představa má k realitě asi tak blízko, jako má propagační leták na luxusní resort blízko k přežívání v amazonském pralese. Skutečný Řím byl v době svého největšího rozkvětu milionovým mraveništěm natlačeným na ploše, která by dnes odpovídala menšímu městskému obvodu. A v tomto mraveništi byla smrt vaším nejvěrnějším sousedem.

Pokud byste se v čase přenesli do čtvrti Subura, první věc, která by vás udeřila do nosu, by nebyla vůně vavřínu, ale ohromující směsice pachu hnijících ryb, lidských výkalů a kouře z tisíců otevřených ohnišť. Řím byl nebezpečnější než divoká džungle, protože v džungli jsou pravidla predátorů jasná. V Římě vás mohlo zabít úplně všechno – od vašeho vlastního bytu až po ranní kávu, kterou na vás někdo vylil z pátého patra.

Zatímco bohatí senátoři žili v rozlehlých domech (domus) na pahorku Palatinu, 95 % obyvatel Říma se tísnilo v činžácích zvaných insulae. Představte si dnešní panelák, ale postavený z levných cihel, dřeva a malty, která připomínala spíše ztvrdlé bláto. Tehdejší developeři byli mistři v osekávání nákladů. Stavěli domy tak vysoké a vratké, že se císař Augustus musel pokusit omezit jejich výšku na „pouhých“ 21 metrů (asi sedm pater), aby se neustále nehroutily na kolemjdoucí.

Zřícení domu bylo v Římě tak běžnou událostí, že si o tom doboví autoři jako Juvenalis nebo Martial psali sarkastické básně. Pokud jste bydleli v horních patrech, měli jste sice nejlevnější nájem, ale také největší šanci, že vás ráno probudí zvuk praskajícího trámu a vy se i s postelí ocitnete o tři patra níže. A pokud dům nespadl, pravděpodobně shořel. V každém bytě se svítilo olejovými lampami a vařilo na dřevěném uhlí. Stačilo, aby soused zakopl, a během deseti minut hořela celá čtvrť. Hasiči (vigiles) sice existovali, ale jejich hlavní metodou bylo často spíše strhnout sousední domy, aby se oheň nešířil dál, než že by se snažili zachránit váš majetek.

Představte si, že jdete po ulici a najednou na vás z nebe spadne keramický střep nebo rovnou obsah nočníku. To nebyl zlý sen, to byla římská každodennost. Většina insulí neměla kanalizaci zavedenou do pater. Co udělal obyvatel pátého poschodí, když se mu nechtělo běžet dolů na veřejné záchodky? Jednoduše otevřel okno. Existoval na to speciální zákon (edictum de dejectis vel effusis), který řešil náhradu škody pro lidi zasažené „věcmi vyhozenými nebo vylitými“.

Pokud jste útok nočníkem přežili, čekala na vás další past: kanalizace. Římská Cloaca Maxima byla sice inženýrským zázrakem, ale v soukromých domech se v odpadních rourách hromadil metan. Nebylo neobvyklé, že když jste seděli na veřejné toaletě, mohly pod vámi vyšlehnout plameny nebo dojít k výbuchu. Lidé proto s sebou nosili amulety pro bohyni štěstí Fortunu, aby návštěvu záchodu přežili bez úrazu.

Jakmile zapadlo slunce, Řím se změnil v temné bludiště. Veřejné osvětlení neexistovalo. Pokud jste nebyli dost bohatí na to, abyste si zaplatili ozbrojený doprovod s pochodněmi, riskovali jste život s každým krokem. Ulice ovládaly gangy a „zlatá mládež“, pro kterou bylo oblíbenou kratochvílí zmlátit nebo okrást náhodného chodce.

Policie v moderním slova smyslu neexistovala. Pretoriánská garda se starala o císaře (a občas ho pro jistotu i zavraždila, když se jim nelíbily prémie), ale obyčejný člověk v Subuře byl na všechno sám. Pokud vás někdo v noci přepadl, vaší jedinou nadějí bylo křičet tak hlasitě, aby se sousedé vyklonili z oken a začali po útočníkovi házet – hádáte správně – další nočníky.

I když jste přežili pády domů, ohně a gangy, pořád tu byla tichá smrt. Římané milovali olovo. Používali ho na vodovodní trubky (plumbum – odtud anglické plumber), ale co hůř, přidávali ho do vína. Sirup zvaný sapa, který se vyráběl vyvařováním hroznového moštu v olověných nádobách, sloužil jako sladidlo. Výsledek? Chronická otrava olovem, která způsobovala neplodnost, dnu a u císařů možná i to pověstné šílenství.

Když k tomu připočtete epidemie, které se v přelidněném městě šířily rychlostí blesku, a medicínu, která spočívala v tom, že vám lékař (často bývalý řezník) pustil žilou nebo vám do rány přiložil teplý hnůj, je s podivem, že se Řím vůbec dožil dalšího století. Život v antické metropoli byl zkrátka jeden velký adrenalinový trip, kde každý dožitý večer byl důvodem k pořádné oslavě.

V Římě byl tak šílený dopravní chaos, že císař Julius Caesar zakázal vjezd nákladních vozů do centra města během dne? Výsledek byl ten, že všichni dopravci jezdili v noci. Pokud jste tedy bydleli v nájemním domě u hlavní cesty, celou noc se pod vašimi okny otřásala země pod koly vozů a řvát na sebe neustále museli vozkové, kteří se nemohli vyhnout v úzkých uličkách. Řím byl zkrátka město, které skutečně nikdy nespalo – i kdyby chtělo.

Kdybys měl tu možnost, strávil bys jeden den v kůži obyčejného Římana v Subuře, nebo bys raději zůstal v bezpečí moderní doby s tekoucí vodou a elektřinou?