Článek
To je nešťastné. Ale berme věci tak, jak přicházejí. Přímá volba prezidenta je podivná soutěž, která je úplně bezdůvodně na několik týdnů tématem číslo jedna. Je to touha politického světa se natlačit do (ne)klidu českých domácností. Místo toho, aby lidé normálně u televize vypínali u kuchařských show, reality show, Netflixů a severských kriminálek, tak koukají na politické debaty. Proč? Je to nudné, předvídatelné a zvláštně fetišistické sledovat ty panáky v oblecích a kostýmech. Stejně nemají prostor nic zásadního říct a většinou se tam budou více či méně kultivovaně napadat. Je to nejnudnější přímý souboj, co můžete vidět. Takové MMA, kde je zakázán přímý dotyk.
Každopádně dvě třetiny národa půjdou volit. Třetina národa chodí volit každé volby (pod tuto účast občas spadnou jen druhá kola senátních voleb). Máme vlastně tři možnosti, jak k volbě přistoupit. Můžeme volit srdcem, mozkem nebo zadkem.
Volba srdcem je nejlepší. Ne nejrozumnější, ale je nejpříjemnější. Prostě volíte na základně nějakého emočního dojmu, vztahu, společných hodnot, apod. Nad volbou nemusíte přemýšlet a máte z ní nejlepší pocit. Alespoň tak to vnímám já, jakožto humanisticky vzdělaný maloměstský pravdoláskař. Hned v první volbě (2013) jsem tento druh volby mohl uplatnit při volbě Vladimíra Franze a později Karla Schwarzenberga. Nebylo co řešit. Zemana jsem tenkrát vnímal jako občas vtipného opilce, který na Hrad nepatří už kvůli své konfliktní povaze. Ale zase jsem si říkal, že nikdo nemůže být horší než otravný a egoistický Klaus. Omyl. Stejného omylu už se teď nedopouštím. Babiš by mohl klidně Zemana trumfnout a to asi nechtějí ani voliči Babiše. Zpět k srdečním volbám. Vladimíra Franze jsem upřednostnil před Karlem Schwarzenbergem, protože jako výtvarkář jsem tu vizuální přidanou hodnotu nemohl jen tak přejít. Je to hudebník a výtvarný umělec, takže jasná emoční vazba. Navíc ta představa celopotetovaného prezidenta mě neskutečně bavila, i když bylo jasné, že to nedopadne. Schwarzenberg pak byl logickým pokračovatelem mé srdeční volby. Skvělá kampaň zacílená na mě jako tenkrát 23letého studenta.
Volba mozkem/rozumem je asi ten nejčastější způsob. Ta mě potkala během druhé přímé volby v roce 2018. Nikdy jsem nebyl otrokem představy prezidenta jako postaršího státníka, spíše jsem v této funkci chtěl vidět morálního a reprezentativního jedince, který má nějakou zajímavou osobnost. V prvním kole můj hlas dostal Marek Hilšer. Opět bych si zpětně měl nafackovat. Ale v té době neznámý lékař, učitel a společenský aktivista. Z toho mi jasnou rovnicí vyšlo, že jde o chytrého pána, kterému záleží na společnosti jako celku a bojuje proti bezpráví. No jenže pak nějak dobojoval a stal se z něj neviditelný senátor, který je posedlý kandidaturou a bezpráví na sebe samém a ne občanské společnosti. Ale rozumem mi to dávalo smysl. V druhém kole jsem samozřejmě volil Drahoše, ideální a klidný a solidně vystupující profesor, u kterého byste však druhý semestr zapomněli, že vás učil.
Proč je současná volba volba zadkem? Už při prvním pohledu mi bylo jasné, že si hned nevyberu. Celkově mi to přijde, jako nejslabší sestava, co se zatím přímé volby zúčastnila. Nechci rozebírat (opět) jednotlivé kandidáty, postačí konstatovat, že voličům v mé bublině, za předpokladu, že nechtějí pálit svůj hlas, zbyla dvojice kandidátů. Petr Pavel a Danuše Nerudová.
Petr Pavel je mi svým nastavením asi blíže, je flegmatik a poslední dobou se ukázalo, že umí být i relativně vtipný. Rozhodně je reprezentativní a má diplomatické zkušenosti. Takže to je adept na jasnou rozumovou volbu. Jenom to jeho mládí. Rozhodně nechci nikoho soudit, když jsem se narodil těsně před pádem komunistického režimu, lidsky je pro mě Pavel rehabilitovaný. Ale jako prezident? Tam mi to prostě vadí. Ten člověk má zelený mozek a měl rudý mozek. Ta zelená mě trochu znepokojuje a ta rudá je prostě nepřekročitelná z pohledu volby. Na druhou stranu, pokud si Česko zvolí Pavla, jsem s tím v pohodě. Ale já ho volit v prvním kole nebudu. Pokud bude stát v druhém kole proti Babišovi, bude to moje volba zadkem.
Tak mi tedy zbyla Danuše Nerudová. Opět rozumová volba. Je relativně sympatická, když ji novinář nenažene do kouta, pak arogantně plive kolem sebe. Ještě jednou přijde s tím hajným a pytlákem a umře deset tisíc štěňátek. Každopádně relativně OK kandidát. Má nějaké sociální cítění, rozumí financím a má zájem o reformy – důchody především, školství snad v pozadí také. Opět je dostatečně reprezentativní a v kampani dokázala neskutečný vzestup. Pak tu ale jsou ty věci okolo. To, že někdo dělá čachry s tituly, je sice nešťastné, ale není to hrdelní zločin. Titul se vrátí, škola dostane horší hodnocení a jede se dál. Ale ty výmluvy paní Nerudové a mlžení a podráždění na každý novinářský dotaz. To je taková slabost přiznat chybu? O co by šlo? Je to nepříjemné, ale ten průšvih je popsaný už skoro rok zpět! Prezident tohle musí zvládat, soustředit se na to důležité. Prezident nemá skoro žádné pravomoci a hlavní, co mu zbývá je komunikace. Promlouvat k národu, reprezentovat zemi a kultivovat politickou kulturu.
Takže letos volím zadkem – nechci říkat klišé o nejmenším zlu. Já bych to letos popsal jako nejlepší průměr.
Na konci tohoto subjektivního postěžování si, že nekandiduje nikdo pro mou srdeční volbu jako třeba Dana Drábová nebo Šimon Pánek, chci jen konstatovat, ať jdete všichni volit. Běžte využít své občanské „povinnosti“ a někomu to hoďte. To říkám i těm kdo volí protiústavního koktu nebo oligarchu a nepravomocně neodsouzeného psychopata. Běžte těch pár metrů do té místnosti plné studentů a seniorů a vhoďte tam tu obálku. Ať už se rozhodujete srdcem, mozkem nebo zadkem.
