Článek
Natascha Kampusch se narodila 17. února 1988 ve Vídni. Její rodiče se rozvedli, když byla malá, což mělo zásadní vliv na její dětství. Natascha žila střídavě se svou matkou i otcem, ale nejvíce času trávila s maminkou. Už od útlého věku byla bystrá a zvídavá, což se projevovalo v její lásce ke knihám a učení. Měla neskutečný talent a dobře si pamatovala vše, co kdy četla. Jednoho dne se jí však změnil život. 2. března 1998 byla cestou do školy unesena. Tehdy desetiletá Natascha se vypravila jako každý den na svou pravidelnou cestu školy.
Cestou ji přepadl Wolfgang Priklopil, který Natashu sledoval již delší dobu a pečlivě připravoval svůj děsivý plán. V té době 35letý inženýr Priklopil Natashu vtáhl a rychle naložil do své bílé dodávky a spěšně odjel z místa činu. Jakmile ji naložil do auta, Natasha se ho začala vyptávat a chtěla od něj získat co nejvíce informací. Chtěla znát jeho velikost bot, zda je ženatý, zda má děti, proč nemá děti. Natasha věděla, jak únos vypadá, protože jako malá hodně četla detektivní knihy a podobné příběhy sledovala i v televizi. Moc dobře věděla, že musí o zločinci získat co nejvíce informací. To však netušila, že bude vězněná více jak osm let.
Dům, kde byla Natasha několik let vězněna.
Po únosu ji odvezl do svého domu v obci Strasshof an der Nordbahn, zhruba 25 km od Vídně. Zde ji uvěznil ve speciálně vybudovaném bunkru pod garáží. Bunkr byl zvukotěsný, izolovaný a měl rozměry pouhých 5 m². Byla zde postel, záchod, umyvadlo a základní vybavení pro přežití. Do tohoto prostoru se lezlo po břiše, a to skutečně malým otvorem. Priklopil ji zpočátku každý večer ukládal do postele, četl ji pohádky a na dobrou noc jí dával pusu. V tomto malém prostoru ji držel v absolutní izolaci a zakazoval jí jakýkoli kontakt s okolním světem. Postupem času začal Natasche poskytovat určitou formu vzdělání, dovoloval jí číst knihy a časopisy, sledovat televizi a učil ji různé dovednosti.
V pubertě pro ni bylo skutečně těžké pochopit, že je objetí choré mysli svého věznitele. Natascha však pochopila, že k přežití musí najít způsoby, jak se mentálně i fyzicky udržovat. Rozhodla se, že se mu alespoň v něčem postaví na odpor. Odmítala ho oslovovat mistře, a tak ji Přiklopil bil, odpíral jídlo a držel ji ve tmě. Natasha jeho bití čelila tím, že se začala mlátit do hlavy, tak moc, že on sám ji prosil, aby přestala. Několikrát se také pokusila o sebevraždu. Komunikoval s ní přes interkom a v noci na ní křičel nadávky, aby nemohla spát. Navíc musela manuálně pracovat v domácnosti i kolem domu. V domě uklízela polonahá a nesměla promluvit, jen když jí dovolil.
Do domu za Priklopilem pravidelně docházely návštěvy. Jeho matka chodila pravidelně a občas přicházel také jeho kamarád Ernst Holzapfel. Nikdo z nich ale netušil, jaké hrůzné tajemství se zde ukrývá. Fotografie pohřešované dívky byly vidět všude a celé Rakousko hledalo dívku, která se ztratila při cestě do školy. Nikoho nenapadlo, že Priklopil je jejím věznitelem. Časem jí začal věřit a vzal ji i na kratší výlety. Měla tak dokonalou příležitost něco říct kolemjdoucím, či utéct. Nikdy si to však nedovolila a bála se.
Dne 23. srpna 2006, po více než osmi letech v zajetí, Natascha využila příležitosti, když jí Priklopil dovolil vysávat auto na zahradě. Když Priklopil na chvíli odešel, protože mu zvonil telefon, Natascha se rozhodla, že tohle je její jediná možnost, jak si zachránit život. Utíkala do blízkého domu, zaklepala na dveře a řekla, že je Natasha Kampush. Majitelé domu okamžitě zavolali policii, která na místo ihned dorazila a Nataschu osvobodila. Když Priklopil zjistil, že Natascha utekla, rozhodl se ukončit svůj život skokem pod vlak ve stanici Wien Nord.
Ačkoliv Natasha přežila extrémní trauma v domě hrůzy, přesto pro ni život na svobodě nebyl jednoduchý. Po svém osvobození čelila Natascha enormnímu zájmu médií a veřejnosti. Její příběh se rychle rozšířil po celém světě a ona se stala středem pozornosti. Neustále čelila dotazům, proč neutekla dříve, když měla příležitost. Dle psychologů šlo zřejmě o tzv. Stockholmský syndrom, kdy po dlouhé době v zajetí vzniká mezi obětí a únoscem silné emocionální pouto. Později v interview uvedla, že i přes ukradené dětství a strašné utrpení, kterého se na ní Priklopil dopouštěl, mu nakonec odpustila. Dokonce se zúčastnila i jeho pohřbu a vlastně jí ho bylo i líto.
Byl duševně nemocný člověk a dle slov jeho kolegy, nebyl schopen si najít partnerku, a to ho přivedlo k myšlence najít dívku a vychovat si zní ideální ženu pro život. Navzdory těmto obtížím se Natascha postupně začlenila zpět do normálního života. V roce 2010 napsala knihu 3096 Days, kde detailně popsala své zážitky z doby, kdy byla unesena. Kniha se stala bestsellerem a v roce 2013 byl natočen stejnojmenný film. Natascha také vystupovala na veřejnosti a v médiích, kde otevřeně mluvila o svých zážitcích. Stala se také obhájkyní práv dětí a lidí, kteří přežili podobná traumata. Dnes je majitelkou domu, ve kterém byla věznena, ale prodat ho nechce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Natascha_Kampuschová
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/736781/25-let-od-unosu-nataschy-kampuschove-35-tyran-priklopil-divku-bil-znasilnoval-a-nutil-ji-oslovovat-ho-muj-vudce.html
https://zeny.iprima.cz/natascha-kampusch-byla-unesena-a-veznena-dnes-vlastni-dum-sveho-tryznitele-201702
