Článek
Byla to moje třetí noční v řadě na jednotce intenzivní péče a cítila jsem se jako chodící mrtvola. Oči zarudlé, pleť popelavá a mozek fungující na minimální výkon. Dvanáctihodinové směny v nemocnici dokážou člověka vysát jako nic jiného.
Ta noc byla obzvlášť náročná. Přivezli k nám staršího pána po těžké autonehodě, dva pacienty po operaci srdce a jednu mladou dívku s těžkým zápalem plic. Většinu noci jsem strávila pobíháním mezi monitory, kontrolou hodnot a podáváním léků. Kolem čtvrté ráno se stav pána po autonehodě začal zhoršovat a museli jsme volat lékaře. Adrenalinu jsem měla tolik, že bych mohla porazit slona, ale tělo už křičelo o odpočinek.
Když jsem v sedm ráno předávala službu kolegyni Markétě, ruce se mi třásly únavou. „Měla bys jít co nejdřív domů,“řekla mi s obavou v hlase. „Vypadáš hrozně, a ještě tě čeká cesta autem.“ Jenže domů jsem jet nemohla. Došly nám základní potraviny a slíbila jsem manželovi, že cestou z práce nakoupím. Navíc jsme čekali na víkend návštěvu rodičů a lednice zela prázdnotou.
Po cestě do obchodu jsem se zastavila u bankomatu. Výpis na obrazovce nebyl povzbudivý – před výplatou mi zbývala poslední tisícovka. Vybrala jsem osm set a pečlivě uložila do peněženky. Zbývalo mi tedy dvě stě na účtě, osm set v peněžence a tři dny do výplaty.
Obchodní centrum už bylo v plném proudu, když jsem procházela kolem výloh a mířila do supermarketu. V hlavě jsem si sestavovala seznam nejnutnějších potravin a přepočítávala, kolik mě to bude stát. Tak soustředěná na rozpočet jsem byla, že jsem si ani nevšimla své bývalé spolužačky Dany, dokud na mě nezavolala.
„Jéžiš, Simono, to jsi ty? Já tě málem nepoznala!“ vyhrkla a poplácala mě po rameni. Otočila jsem se a uviděla dokonale upravenou blondýnu v elegantním kostýmku a s značkovou kabelkou. Dana, která po škole zdědila rodinnou firmu a teď vlastní síť realitních kanceláří. Dana, která se nikdy nemusela starat o to, kolik stojí máslo. Dana, která nemá tušení, co znamená noční směna na JIPu.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv, který pravděpodobně vypadal spíš jako bolestivá grimasa.
Dana si mě prohlédla od hlavy k patě a pak pronesla větu, která ve mně vzbudila směs studu a vzteku: „Teda, ty vypadáš příšerně! Co se ti stalo? Rozešla ses s Petrem?“
V tu chvíli jsem měla chuť jí vysvětlit, že jsem právě odešla z třetí noční v řadě, že jsem za posledních 36 hodin spala možná čtyři, že jsem držela za ruku umírajícího člověka, zatímco ona si nejspíš dopřávala svou pravidelnou návštěvu kosmetického salonu. Chtěla jsem jí říct, že v peněžence mám poslední peníze a musím z nich nakrmit celou rodinu včetně návštěvy.
Místo toho jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Jsem jen trochu unavená. Třetí noční na JIPu za sebou.“
„Ježíš, to děláš pořád? Tu samou práci jako po škole?“ podivila se, jako by být zdravotní sestrou na JIPu bylo něco, z čeho člověk po čase vyroste. „Já myslela, že už budeš někde na vedoucí pozici.“
Nevím, jestli to byla únava, která oslabila mé zábrany, nebo prostě jen kapka, která přelila pohár, ale najednou ze mě vypadlo: „Víš, Dano, ne každý může zdědit firmu po rodičích. Někdo musí skutečně pracovat rukama a starat se o lidi, kteří to potřebují.“
Její výraz byl k nezaplacení. Směs překvapení, urážky a možná i záblesk uvědomění. Na moment jsem pocítila zadostiučinění, které vzápětí vystřídal stud. Tohle jsem nebyla já – normálně nejsem jízlivá. Bylo to jen vyčerpání mluvící za mě.
„Promiň,“ řekla jsem rychle. „To bylo ode mě nefér. Jsem prostě strašně unavená.“
Dana po chvíli přikývla a její výraz trochu změkl. „To je v pohodě. Musí to být náročné, obdivuju tě. Já bych to nedala… na rozdíl od tebe nejsem tak silná.“
Možná to nemyslela upřímně, možná ano. V tu chvíli mi to bylo jedno. Rozloučily jsme se a já pokračovala do supermarketu, kde jsem pečlivě vybírala nejlevnější varianty všeho, co jsme potřebovali.
Když jsem konečně dorazila domů, manžel mě objal, aniž by cokoliv řekl o mém vzhledu. Místo toho mi připravil horkou vanu a převzal tašky s nákupem. Zatímco jsem ležela v horké vodě a cítila, jak ze mě odchází napětí, uvědomila jsem si, že navzdory všemu – únavě, finančním starostem, necitlivým poznámkám – mám v životě to nejdůležitější. Práci, která dává smysl, a domov, kde mě přijímají takovou, jaká jsem. I když někdy vypadám příšerně.
