Článek
Bylo to o něčem úplně jiném – o přístupu a o tom, jak si někteří prodavači myslí, že si můžou dělat, co chtějí.
Byl to obyčejný den. Rozhodla jsem se zajít do místního obchodu s masem, protože jsem chtěla připravit rodině pořádný nedělní oběd. Už při vstupu do obchodu jsem měla takový zvláštní pocit – prodavačka za pultem vypadala trochu otráveně, jako by ji práce nebavila. Ale říkala jsem si: „Neřeš to, každý má občas špatný den.“
Postavila jsem se do fronty a čekala. Když na mě přišla řada, slušně jsem pozdravila a požádala o půl kila mletého masa. Prodavačka kývla, vzala maso a začala ho vážit. Jenže když položila balíček na váhu, všimla jsem si něčeho zvláštního – ručička ukazovala 650 gramů.
„To je trochu víc,“ řekla jsem jí s úsměvem. Čekala jsem, že se zeptá: „Můžu to tak nechat?“ nebo něco podobného. Ale ne. Ona prostě balíček zabalila a hodila mi ho na pult s tím, že je to hotové.
Trochu mě to zarazilo. Nechtěla jsem dělat scénu, tak jsem zaplatila a šla dál. Jenže pak se to stalo znovu. A znovu. Pokaždé, když jsem tam přišla, mi prodavačka dala víc masa, než jsem chtěla – někdy o pár deka, jindy klidně i o deset deka navíc.
A co bylo nejhorší? Nikdy se nezeptala! Prostě to brala jako samozřejmost. Jako by říkala: „Tady máš a buď ráda.“ Jenže já ráda nebyla.
Jednou jsem se rozhodla ozvat. „Promiňte,“ řekla jsem jí slušně, „ale chtěla jsem jen půl kila.“ Prodavačka na mě vrhla pohled, který by mohl zabíjet. „To je přece skoro půl kila,“ odsekla.
„Skoro“ ale není půl kila, že? Když chci půl kila masa, očekávám půl kila masa – ne 650 gramů, ne 600 gramů. A hlavně očekávám, že se mě někdo zeptá, jestli mi to tak vyhovuje.
Začala jsem si toho všímat víc a víc. Nebyla jsem jediná, kdo odcházel z obchodu s větším množstvím masa, než chtěl. Starší paní přede mnou jednou žádala čtvrt kila šunky a odcházela s téměř třemi sty gramy. Mladý muž vedle mě chtěl kilo kuřecích řízků a dostal kilo dvacet.
A víte co? Vypadalo to, že nikomu jinému to nevadí! Lidi platili a odcházeli bez jediného slova protestu. Možná si ani nevšimli, že platí za něco navíc. Nebo možná nechtěli dělat problémy.
Ale já už toho měla dost.
Příště, když mi prodavačka opět naložila víc masa bez ptaní, rozhodla jsem se jí konfrontovat přímo: „Proč mi vždycky dáváte víc? Já chci jen tolik, kolik říkám.“
Prodavačka protočila oči a odpověděla: „To je normální. Vždycky se dává trochu navíc.“
Normální? Pro koho? Pro ni možná ano – protože díky tomu obchod vydělá víc peněz. Ale pro mě jako zákazníka je to prostě šizení.
Víte co? Já chápu, že někdy může být těžké přesně odvážit maso nebo šunku na gram přesně. Ale je tu jednoduché řešení – zeptat se! „Můžu vám tam nechat trochu víc?“ To je všechno! Kdyby se mě zeptala a já bych souhlasila, neměla bych problém zaplatit za těch pár deka navíc.
Ale když mi někdo automaticky naloží víc bez ptaní? To už je problém.
A teď si představte situaci opačně – kdyby mi místo půl kila dala jen 480 gramů. Myslíte si, že by mi to prošlo u pokladny? Že by prodavačka řekla: "To je skoro půl kila"? Ani náhodou! Hned by mě upozornila na nedostatek a dala mi možnost rozhodnout se.
Tak proč by to nemělo fungovat i opačně? Od té doby už do toho obchodu nechodím. Radši zajdu jinam – tam, kde si váží zákazníků a kde respektují jejich přání.
A proč vám tenhle příběh vlastně vyprávím? Protože chci ostatní upozornit na něco důležitého – nenechte se šidit! Pokud vám někde dávají víc bez ptaní nebo vás jinak tlačí do něčeho, co nechcete, ozvěte se! Máte právo dostat přesně to, za co platíte. A pokud jste prodavač nebo prodavačka? Prosím vás – buďte féroví ke svým zákazníkům. Respektujte jejich přání a hlavně – ptejte se! Protože důvěra mezi zákazníkem a obchodníkem je základ všeho.
Takže příště až půjdu nakupovat maso? Budu vědět jedno – šidit mě nikdo nebude!
