Článek
Jsme s Tomášem svoji patnáct let. Myslela jsem, že ho znám. Že mezi námi nejsou tajemství. Máme dvě děti, hypotéku, společné plány. Normální manželství se vším, co k tomu patří.
Ten večer začal obyčejně. Vrátila jsem se dřív z práce, děti byly u babičky. Těšila jsem se, že si s Tomášem uděláme hezký večer. Když jsem vešla do ložnice, ztuhla jsem. Tomáš seděl u počítače, díval se na nevhodný obsah a uspokojoval se.
V první chvíli jsem nevěděla, co dělat. Stála jsem tam jako solný sloup. Když mě uviděl, zrudl a začal něco koktat o tom, že to není tak, jak to vypadá. Ale co na tom bylo k vysvětlování?
„Proč?“ zeptala jsem se jen. „Copak ti nestačím já?“ Tomáš se snažil vysvětlit, že to nic neznamená, že je to jen taková… náhražka. Že mě miluje, ale někdy prostě potřebuje… však víte co.
Odešla jsem z domu. Chodila jsem několik hodin po městě a přemýšlela. Cítila jsem se podvedená, ponížená. Jako bych nebyla dost dobrá. V hlavě se mi honily myšlenky - dělá to často? Jak dlouho už? Proč mi o tom nikdy neřekl?
Když jsem se vrátila, seděl v kuchyni a čekal na mě. Plakal. Řekl mi, že se za to stydí. Že to začalo nenápadně - občasným kliknutím, pak to přerostlo ve zvyk. Že se bál mi o tom říct, protože se styděl.
Následující dny byly jako na houpačce. Chvíli jsem byla naštvaná, pak smutná, pak jsem se snažila pochopit. Mluvili jsme o tom. Hodně. O našem intimním životě, o komunikaci, o tom, co jeden od druhého očekáváme.
Tomáš slíbil, že s tím přestane. Že půjde k odborníkovi. Že chce, abychom byli zase normální pár. Ale já nevím. Něco se změnilo. Ta důvěra, ta jistota, že se známe… je pryč.
Kamarádka mi říká, že přeháním. Že všichni chlapi občas koukají na takové věci. Že je to normální. Ale je? Je normální, že váš partner hledá uspokojení u obrazovky místo u vás?
Včera jsem našla v jeho počítači historii - zase se díval. Když jsem mu to řekla, bránil se, že to není závislost, že to má pod kontrolou. Ale já vidím, že nemá. Vidím, jak se vzdalujeme. Jak mezi námi roste zeď z tajemství a lží.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Nemůžu mu zakázat, aby se díval na internet. Nemůžu ho hlídat 24 hodin denně. Nemůžu ani nikomu říct - vždyť je to tak trapné! Představte si ty pohledy, ty poznámky…
A tak sedím a píšu tento článek. Protože vím, že nejsem sama. Že jsou další ženy, které zažívají totéž. Které se trápí pochybnostmi o sobě, o svém vztahu.
Možná je řešením otevřená komunikace. Možná odborná pomoc. Nebo možná jen čas a pochopení, že i lidé, které milujeme, nejsou dokonalí. Že mají své slabosti, své tajemství.
Tomáš včera večer přišel s kyticí. Řekl, že se opravdu pokusí změnit. Že nechce ztratit naši rodinu kvůli „nějaké hlouposti na internetu“. A já? Já mu chci věřit. Chci věřit, že naše láska je silnější než jeho… zvyk.
Ale už nikdy to nebude jako dřív. Ta nevinnost, ta důvěra… je pryč. A já se učím žít s vědomím, že můj manžel není ten dokonalý muž, za kterého jsem ho považovala. Je to člověk se slabostmi. A já se musím rozhodnout, jestli s tím dokážu žít.
Tento příběh píšu pro všechny, kdo se ocitli v podobné situaci. Není to vaše vina. Nejste méně přitažliví nebo méně hodnotní. Někdy jsou věci složitější, než se zdají. A někdy musíme přijmout, že i ti, které milujeme, nás mohou zklamat.
Dnes v noci budu zase přemýšlet, jak dál. Jestli dokážu znovu věřit. Jestli se náš vztah může uzdravit. A hlavně - jestli chci být s někým, kdo hledá štěstí jinde než se mnou.
Zdroje: Autorský text
