České bankovnictví je, ve srovnání s ruským, sto let za opicemi

Jsou lidé, kteří se na něco upnou a získají tím smysl života. Někdy ten smysl najdou ve vyšším věku, když něco ztratí a už nikdy nebudou mít možnost získat to zpět. Třeba jeden pán, jenž roky cestoval po Rusku, nechal se zadarmo hostit v mnoha rodinách a na oplátku o nich píše, už několik let, tak hnusné věci, až zůstává rozum stát. Jako autor bych mohl reagovat jiným článkem, ale nechci dělat reklamu někomu, kdo, evidentně, trpí silnou nenávistí k něčemu, co dříve miloval. A také se nechci přiživovat na jeho „slávě.“ Normální člověk na své cestovatelské zážitky vzpomíná s nostalgií, a jestli se mu v té zemi nelíbilo, a zjevně se mu tam /teď to alespoň tak vypadá/ neustále zvedal ze všeho kýbl, pak tam, opakovaně, jezdil z důvodů naprosto neuchopitelných.

Když jsem jeden jeho výplod ukázel své ruské manželce, nemohla usnout. Její logické argumenty mě přímo ubíjely. Jako bych ty nesmysly psal já sám. Proč jsou v Rusku staré lodě stále používané, a u toho je fotka z lodního šrotoviště? Proč diktátor Putin nepostaví vlakovou trať do Jakutska, kde jsou běžně teploty mínus 45 stupňů Celsia? Proč v krajských městech nejsou splachovací záchody?

Řekl jsem si, že je třeba uvést věci na pravou míru. Stačí srovnat stavbu dálnic v Česku a Rusku. Zrovna se pokládá nejmodernější magistrála z Petrohradu do Vladivostoku, rychlostí, ze které by si deset z devíti českých ministrů dopravy hodilo mašli. U nás, v malém městečku, kde je 15 tisíc obyvatel, na ruské poměry je to vesnice, se nám za domem staví nová mateřská školka. A že doma máme splachovací záchod, který byl koupen, před mnoha lety, v obchodě, a neukradli ho ruští vojáci na Ukrajině. Ale pak mi došlo, že je to zbytečné. Rusofoba ani tak nepřesvědčím. On má vždy pravdu, a tu svou pravdu bude hlásat celému světu, opakovat ji stokrát, až to bude jistota.

Nejsem naivní a nedělám propagandu. V Rusku není ráj, a nikdy jsem to netvrdil, přestože to o mně někteří rusofobové stále píší. Spoustu věcí tu stojí za prd. Jako v každé zemi, i v mém milovaném Rusku (šťastně jsem se tu oženil, tak musím svou druhou vlast milovat, jako svou ženu, a jako svou rodnou českou zem) jsou věci dobré i špatné. Ale když budu psát, jak tu to či ono nefunguje (třeba je tu momentálně problém s pomalým YouTube), tak to bude chápáno, jako že tu je fakt všechno špatně a ten podivný pán, co roky cestoval po Rusku, má vlastně pravdu. Naopak, je čím se chlubit. Je čím se chvástat, jak by řeklo mé druhé, ruské já. Tím je, bez přehánění, boží bankovnictví.

Mohu srovnávat. A že je co. První účet jsem si v Československu otevřel před vojnou, na jaře 1987. Jmenoval se sporožiro. Bez poplatků, ale taky bez nějakých výhod. V bance, která tenkrát byla vlastnictvím československého státu /v tomto článku nebudu jmenovat žádnou banku, aby to nevypadalo jako skrytá reklama/, jsem vydržel 33 let. Pár let jsem ji přeplácel. Zlodějnu, 300 korun měsíčně, za vedení účtu, platby za převody, za výběr z bankomatů atd. jsem už psychicky nedal. Našel jsem si jinou, kde mne neokrádali a vše jsem měl zadarmo (jsem u ní dodnes). Měl jsem platební kartu zdarma, výběry zdarma, převody zdarma. Na pobočce se na mě nekravili, nemusel jsem stát frontu u okénka a pak se bavit s nervní paní, která o bankovnictví věděla méně, než já laik. Když jsem se přestěhoval do Ruska, myslel jsem si, že v Česku, na Západě, je bankovní sféra vymakaná. Jak moc jsem se pletl. Pár měsíců jsem si tady, v Rusku, připadal jak neandrtálec. Manželka se smála, mně bylo trapně. Ale vemme to od začátku.

Když jsme přistáli v Petrohradu, s dvouhodinovým zpožděním, po první celní prohlídce, kde jsem jen ukázal pas, obličej (vlastní) a musel vysvětlit, proč že lezu do Ruska, jsem se ocitl v dlouhé chodbě, jejíž konec měl rozcestí. Běžné odbavení a deklarace. Měl jsem u sebe 20 tisíc euro, a deklarace je nutná, když vezete více, než deset tisíc. Tam jsem se hodinu zasek´. Když jsem vyplnil papíry (samozřejmě cyrilicí, rusky), opakovaně, protože mi celnice nejdříve dala německý formulář, dali jsme se na další vysvětlování, proč jsem přijel a o co mi de. Nebylo to nic tragického, když trošku umíte rusky, je to docela legrace. Víte, občas mi lidé píší, jestli musí umět rusky, když sem přiletí. Samozřejmě nemusí. Ale jak se domluví? Anglicky mluví jen pár úředníků v Moskvě.

Když jsem, konečně, vylezl na letiště, to už jsem byl oficiálně v Rusku, tak jsem si koupil novou simkartu. Česká mi byla na dvě věci. Koupě se uskutečnila na základě sepsání smlouvy, jen tak tady simku nekoupíte. Pouze na smlouvu. Proč o tom hovořím? Telefonní číslo je v Rusku něco jako vaše občanka. Rodné číslo tady nikoho nezajímá, ale váš telefon je nezbytný při všech úředních jednání. Ano, nemusíte mít telefon, ale bez něj je vše složitější. Telefonní číslo je také důležité při bankovním převodu. Povíme si o tom později.

Druhý den jsme, s mou kamarádkou (to ještě nebyla manželkou), zašli do největší ruské banky, jedné z největších na světě (Česko jí odebralo licenci a čeští vkladatelé tak přišli nejen o úspory, ale i o budoucí nadstandartní služby). Vložil jsem svá eura, po virtuální výměně za rubly, na svůj první ruský účet. Momentálně mám tři účty v Česku, jeden na Slovensku, a tři v Rusku. Ten první jsem tady založil osobně, další dva přes mobil. Mezitím jsem změnil jednou mobilního operátora, během jednoho týdne, asi před půl rokem, a mám u něj i bankovní účet.

Tak a teď už bych se mohl dohrabat k tomu, co že je tady jako v bankách lepšího. První, co mě zarazilo, když jsme nakupovali na tržnici a měli u sebe málo hotovosti. Světlana řekla, že zaplatíme mobilem. Přitom nemusíte mít účet v bance, prodejce jej asi neměl. Můžete poslat peníze ze simkarty, pokud na ní máte peníze, na jinou simkartu. Upřímně, tohle jsem dodnes nepobral a tímto způsobem běžně neplatím. Ale jde to. A občas se to hodí, když chcete někomu jen tak poslat peníze, na dálku, bez banky. Dostane je, samozřejmě, okamžitě. Jen pozor, ať nespletete telefonní číslo. Málokdo vám pošle peníze zpět, když přehodíte dvě čísla. Na vrácení peněz nemáte právní nárok. Vaše blbost. I to se mi stalo.

Řekněme si, jak probíhá, v Česku, bankovní převod. Pouze z účtu na účet. Neexistuje na kartu. Z karty v ČR platíte různé služby, ale na kartu nikomu peníze nepřevedete. Tento jednoduchý převod z karty na jinou kartu, funguje nejen v Rusku, ale i do jiných zemí (Čína, Belorusko, Kazachstán, Kuba atd.), které mají společný finanční systém, kartami MIR a dříve i MasterCard (jen v Česku vám o tom neřekli). Manželka nemožnost posílat peníze z karty na kartu, jak se to nepraktikuje v mém českém rodišti, dodnes nepochopila. Jak to funguje? V mobilní aplikaci zadáte číslo karty (přitom neznáte číslo účtu příjemce), a nemusí to být jen karta bankovní, ale i peněženka, a hotovost převedete. Jak prosté. Ještě si myslíte, že je Rusko zaostalé?

Ale to je pořád málo a to hlavní jsem vám ještě neprozradil. Na bankovní převod vám stačí znát telefonní číslo. V jakékoliv bankovní aplikaci (jde to, samozřejmě, i v aplikaci mobilního operátora, tedy ze simky) zadáte pouze telefonní číslo a objeví se vám všechny bankovní a platební karty vašeho přítele. Jste automaticky zařazeni do tohoto systému, aniž byste se museli někde registrovat. Nevidíte jeho celé jméno a číslo účtu, a jen poslední čtyři čísla jeho karty, z bezpečnostních důvodů, ale jste-li si jisti, že je to on, peníze pošlete a on je dostane hned. Můžete mu, přes bankovní aplikaci, psát i zprávy, taky zdarma.

Pro plnou objektivitu je třeba dodat, že v letošním roce jedna česká (lépe řečeno rakouská) banka, u které náhodou také využívám služby, experimentálně zkouší převod peněz na jiný účet, při zadání telefonního čísla příjemce. Nutno podotknout, že je to mnoho let po ruském, zavedeném a bezvadně fungujícím systému a aby tento převod měl praktické, široké využití, musí se do něho zapojit všechny bankovní domy v ČR.

Těším se na vaše názory. Napište mi své zkušenosti s českou nebo slovenskou bankou.

Přeji všem čtenářům příjemné prožití vánočních svátků.

Narodil se nám Spasitel.