Článek
Všude kolem slyšíme pokrytecké nářky nad tím, že dnešní děti nečtou. Jenže málokdo má odvahu pojmenovat realitu bez obalu. Dětské čtenářství neumírá přirozenou smrtí – je bezohledně likvidováno zvráceným spojením korporátního hyenismu a naprosté profesní degradace části pedagogů.
Podívejme se na odpornou realitu kampaní typu „Luxor pro školy“. Obřím distributorům a nakladatelským domům nikdy nešlo o dětskou duši, rozvoj fantazie nebo vzdělání. Jde jim výhradně o peníze a cynické dojení tržního segmentu. Aby si pojistili zisk a protlačili své komerční rychlokvašky, bezostyšně parazitují na školním systému. Obcházejí přirozený filtr rodiny a dělají si ze státních škol svá soukromá prodejní hřiště.
Ta největší morální korupce však probíhá přímo ve sborovnách. Část učitelů totiž na svou roli pedagoga totálně rezignovala. Místo toho, aby byli pro děti literárními mentory, kteří probouzejí zvědavost a respektují individualitu žáka, chovají se jako prodejní loutky velkých nakladatelů. Bez špetky kritického myšlení listují vnucenými komerčními katalogy a mechanicky diktují třídě, co si má hromadně nakoupit, jen proto, že jim korporát nabídl slevu nebo akci „3 za cenu 2“. Je to absolutní selhání inteligence a pedagogické etiky.
Zároveň tito lidé dál mučí děti desítky let zkostnatělými seznamy povinné četby a absurdním sepisováním čtenářských deníků. Ze čtení, které má být svobodným dobrodružstvím, dělá škola otravný a státem vynucovaný domácí úkol na známky. Kniha se v očích dítěte stává nepřítelem, symbolem represe a trestem za to, že přišlo domů.
Přitom skutečná kvalita žádnou korporátní korupci ani nucení nepotřebuje. Sám si pamatuji, jak jsem si na střední škole vybral z povinné četby Remarquovo Na západní frontě klid – čistě pragmaticky, protože to byla ta nejtenčí knížka na seznamu. Výsledek? Síla a syrovost toho textu mě zasáhla tak hluboko, že jsem ji přečetl dvakrát za sebou. Bez diktátu, bez katalogů, čistě ze zájmu o příběh.
Celé to domácí nucení je navíc postavené na lži. Málokdo z těchto „pedagogů“ si uvědomuje, že povinné domácí úkoly nemají v České republice oporu v žádném zákoně. Škola nemá absolutně žádné legální právo diktovat dětem a jejich rodičům, co mají dělat ve svém volném čase, a učitel nesmí dát pětku za zapomenutý úkol. Přesto náš zvrácený systém z těchto úkolů dělá bič. V praxi je tak povinná četba formou domácího úkolu jen prvním, brutálním lámáním vyvíjející se vůle dítěte a jeho prvním chronickým stresem v životě.
Dokud budeme dětem literaturu shora diktovat, organizovat jim ji přes korporátní marketingové tabulky a tolerovat učitele, kteří vyměnili zdravý rozum za slevové brožury, tak z nich čtenáře neuděláme. Skutečná kniha si totiž čtenáře podmaní sama – ale musíme mít odvahu vyhnat z jejího okolí obchodníky s dětskou pozorností a vrátit dětem svobodu myslet.
Co je tedy řešením? Začněte konečně něco dělat.
Dokud jako rodiče tyto praktiky tiše tolerujete a podřizujete se jim (nebo o nich ani nevíte), stáváte se přímou součástí mašinérie na decimování dětské individuality. Chraňte svoje děti před tím, aby vám je podobní bezohlední obchodníci kazili a do něčeho nutili. Přestaňte se bát školních autorit tam, kde překračují své pravomoci. Pokud nějaký pedagog zkusí vaše dítě nutit do komerčních rychlokvaшек, trestat ho pětkami za chybějící domácí úkoly nebo mu znechucovat život rigidním diktátem, nekompromisně se mu postavte. Ten člověk vašemu dítěti ubližuje.
Apelujte na učitele, žádejte vysvětlení, a pokud to nepomůže, odmítněte jeho kecy. Využijte zákon, který stojí na vaší straně. Odkažte takové chování do patřičných mezí tak rychle, že si dotyčný nestihne ani listovat katalogem. Mimo brány školy určujete pravidla VY a vaše rodina, ne korporátní distributoři.
Dejte učitelům jasně najevo, že prodejní brožury do moderní školy nepatří. Žádejte, aby v dětech probouzeli zvědavost, ne poslušnost vůči slevovým akcím. A hlavně – nechte své děti číst to, co zajímá je, a ne to, co sype peníze nakladatelstvím. Jedině ze svobody volby roste skutečný čtenář.
Tak začněte své děti bránit. Zachráníte tím jejich svobodnou vůli a dokonce i čtenářskou představivost. A vaše děti si vás budou vážit.
Epilog z diskusního kurníku
Když jsem tento text publikoval, strhla se lavina ublížených reakcí. Místo věcných protiargumentů ze školského zákona nebo pedagogické etiky předvedly místní učitelky a knihovnice ukázkový syndrom potrefené husy.
Vrcholem debaty byla snaha jedné z nich chytit mě na absurdním faulu, že domácí úkoly jsou jako „čištění zubů“. Když jsem ji odkázal na oficiální metodické stanovisko Ministerstva školství (MŠMT), které výslovně uvádí: „Zcela nepřípustné je hodnotit nevypracované domácí úkoly známkou 5,“ nastal absolutní zkrat.
Paní učitelky ze správy skupiny neunesly pravdu, neunesly konfrontaci s legislativou vlastního ministerstva a raději celý příspěvek smazaly a mě zablokovaly.
Tím ale pouze definitivně podepsaly moji pointu. Ukázaly, že v tomto systému je pro některé líné loutky pohodlnější držet se davu, bavit se na účet oponentů a uplatňovat represi, než zapojit kritické myšlení a začít brát realitu vážně. Holt… někdo je řešení a někdo jiný symptom.
Poznámka autora: Vše podstatné bylo řečeno v samotném textu.
Vzhledem k tomu, že můj čas je příliš drahý na to, abych ho v komentářích měnil za prázdné internetové slovíčkaření a léčení cizích komplexů od klávesnice, nehodlám na žádné diskuse pod články nadále reagovat.
Texty jsou určeny lidem, kteří ještě neztratili kapacitu přemýšlet v souvislostech.
