Článek
Trvalo mi dva týdny obeslat sto nejbohatších Čechů s prosbou o podporu projektu, který zatím existuje jen v mé hlavě. Projektu s názvem Ministerstvo zvířat.
Nečekal jsem zázraky. Ale počítal jsem s tím, že když se ptám, odpověď může přijít. Zajímalo mě, jestli se k těmto lidem dá vůbec dostat – a jak reagují, když jim napíše někdo, kdo po nich něco chce.
Některé z nich jsem osobně znal. Oslovovat je ale v prostředí luxusních obchodů nebo firem, kde utrácejí své peníze, mi přišlo neprofesionální. Nechtěl jsem využívat známosti ani situace, ve kterých jsou v jiné roli. Rozhodl jsem se proto jít oficiální cestou. E-mailem.
Nejtěžší nebylo psát, ale najít kontakt
Najít správné e-mailové adresy se ukázalo jako nejtěžší část celé akce. Přímé kontakty neseženete téměř nikdy – a je to pochopitelné. Představa, že by osobní e-mailová adresa někoho takového veřejně visela na webu, je absurdní.
Hodiny jsem proto trávil hledáním oficiálních kontaktů firem, nadací a kanceláří. Pomohl mi Forbes, který uvádí, kde tito lidé působí. Někde mi odpověděla asistentka, jinde nadační fond, někde dokonce zákaznická podpora e-shopu s prosbou o přeposlání zprávy. Každý takový kontakt byl malým krokem blíž – a zároveň připomínkou, jak složitý ten svět je.
Reakce mě nepřekvapily. Přesto stály za pozornost.
Těmto lidem chodí desítky podobných e-mailů. To je realita, se kterou jsem počítal. Přesto jsem každou odpověď četl pozorně.
Někteří reagovali poměrně rychle a otevřeně. Psali, že už dlouhodobě podporují své projekty, často prostřednictvím vlastních nadací. Často zmiňovali, že se zaměřují spíše na pomoc lidem než zvířatům. Ne jako výmluvu, ale jako jasně nastavenou prioritu.
Některé odpovědi byly velmi zdvořilé, lidské a povzbudivé – i když končily odmítnutím. Jiné byly stručné, formální. A někteří se neozvali vůbec.
I to je odpověď.
Logo připraveného útulku
Co jsem si z toho vzal
Tenhle pokus mi připomněl několik věcí. Především to, že svět nefunguje tak, že bohatí mají povinnost zachraňovat všechny dobré nápady, které se jim objeví v e-mailové schránce. Spousta z těchto lidí vybudovala své firmy od nuly, tráví prací obrovské množství času a nesou odpovědnost za tisíce zaměstnanců.
To, že někdo neodpoví na e-mail, z něj nedělá špatného člověka. Stejně jako to, že někdo odmítne, neznamená, že mu je všechno jedno.
Zároveň jsem si ale uvědomil ještě něco jiného. Že ptát se má smysl. Že i odmítnutí je součástí cesty. A že nápady, které mají ambici měnit svět – byť jen v malém – se samy neprosadí. Někdo jim musí dát hlas. A někdo musí být ochotný přijmout i ticho jako odpověď.
A i kdyby z celé této akce nakonec nevzešla žádná finanční podpora, pořád dává smysl zkoušet, oslovovat a nenechat dobrý nápad ležet jen proto, že zatím nemá pevné obrysy.
Odkaz na sbírku:
https://donio.cz/ministerstvo-zvirat-domov-pro-ty-na-ktere-svet-zapomnel
