Článek
Cesta, která vedla k práci na Pařížské ulici byla náročná a dlouhá. Cesta z Pařížské ulice k záchraně zvířat byla kratší a radostná.
Když každý den trávíte na Pařížské ulici a díváte se na všechny ty nádherné výkladní skříně s luxusním zbožím, tak skoro zapomenete, že existuje jiný svět. Někdy mám pocit, že je to svět ve světě. Bublina. Problémy v Pařížské jsou prostě jiné. Pro většinu malicherné, pro spoustu zde pracujících a nakupujících stejně důležité jako ty ostatní.
Nakupující budou řešit, jestli je v práci jejich sales asistent a jestli nebudou muset čekat. Budou mít moji velikost? Dostanu konečně tu kabelku? Budou tam na mě vůbec příjemní? Na druhé straně se bude často řešit únava, pracovní tempo, vztahy, nepříjemní klienti. Nic nového pod sluncem. Tohle zažívá asi každý zaměstnanec, který odpracuje pracovní fond. Často jsem slýchával, že v Pařížské se přeci nic nedělá, že tam do butiku přijde jeden klient za den a že tam celý den pijeme champagne. Moët & Chandon, Veuve Clicquot, Louis Roederer. No, pár skleniček jsem tam opravdu vypil.....
Jenže v Pařížské Vám to třpytivé a hezké nedá odejít. Známí Vám tiše (někdo i netiše) závidí, kamarádi Vás často nutí vyprávět historky a jste tak středem pozornosti a Vy tak lehce můžete nabýt dojem, že z takové práce se přeci neodchází. No a po pravdě, kde by člověk vydělal takhle hezké peníze. A kde by člověk dostával skoro každý den dárky od klientů. Trvalo mi 6 měsíců, než jsem přibral 10 kg a trvalo mi 10 let, než jsem je shodil. Bake shop, Gourmand, Černá madona. Bílá krabice s nálepkou a člověku se sbíhaly sliny už u dveří. Po čase to stejně už nemůžete ani vidět. Kdybych věděl, že jednou tam nebudu už pracovat, tak bych do těch krabic snad strčil hlavu.
Vztahy mezi kolegy a klienty byly samostatnou kapitolou. Vždycky jsem říkal, že s někým z kolegů na kávu půjdu rád a někomu se raději vyhnu. Tak to v životě chodí. A je to v pořádku. Vysoce komerční prostředí nás někdy dohnalo k věcem nebo k činům, které nebyly úplně ok. Ach jo.
Jenže jeden den stojíte v práci a pozorujete ruch na ulici a víte, že už sem nepatříte. A začínáte z toho být unavení. Cítíte, jak je Vám tělo malé a že za tou krásnou ulicí je jiný svět. Jen hledáte znamení…
Dodnes si vzpomínám, jak jsem jeden večer náhodně sledoval Facebook a vyskočil na mě příspěvek útulku, kde se někdo zbavil pejska tím, že ho přehodil v noci přes plot. Bylo to pro mě natolik šokující, že jsem to nemohl nechat jen tak být. Pořád jsem si opakoval, že změním tenhle příšerný osud jednoho psa.
A tak vlastně vzniknul nápad, který jsem se později bál vyslovit nahlas. A dnes ho s hrdostí tlačím před sebou. Projekt výstavby nového útulku. Domova pro opuštěné, nechtěné, týrané a nemocné pejsky a kočičky.
Stojím na začátku. Zatím sám. Ale s podporou okolí. S přáním, aby se ke mě někdo přidal. Aby se přidalo víc lidí. Abychom spojili sílu a energii nás všech.
Zde budu sdílet příběh, plány, první kroky, první chyby, první úspěchy a nakonec doufám, že i fotku našeho útulku s názvem Ministerstvo zvířat. Už ted se těším.
Odkaz na sbírku na Donio:
https://donio.cz/ministerstvo-zvirat-domov-pro-ty-na-ktere-svet-zapomnel
