Článek
Byl jsem u soudu v případu týraného psa Žeryka. To, co jsem tam slyšel, mi nedá spát.
Každý den scrollujeme sociální sítě. Další případ týrání. Další video. Další šok. A za pár hodin další zpráva přebije tu předchozí. Jenže tentokrát to nebyl jen další příběh z internetu. Byl to Žeryk. A já jsem se rozhodl jít se podívat k okresnímu soudu v Teplicích osobně.
Ne jako divák.
Ale jako člověk, který právě připravuje projekt nového útulku.
A který se chtěl tomu zlu podívat přímo do očí.
Soud bez obžalovaných
Soudní síň byla plná. Lidé stáli i na chodbě. Přítomný byl tisk. Atmosféra byla napjatá. Obžalovaní nepřišli. On oficiálně kvůli špatnému psychickému stavu a ona kvůli vysokému stupni těhotenství. Nepřekvapilo mě to. Mediální zájem byl obrovský.
Čtyři hodiny výpovědí. Svědci obžaloby i obhajoby.
Soudce JUDr. Miroslav Čapek působil nekompromisně – bylo cítit, že chce rozhodnout. Nepřítomnost obžalovaných mu to znemožnila. Možná je to jen dojem, ale i přes profesionalitu bylo cítit, že i on je tím případem zasažen.
Když rodina svědčí proti rodině
Nejsilnější moment? Sestra obžalované, která se napřímila a pronesla:
„Odmítám normalizovat týrání zvířat.“
Ta věta zněla jako manifest.
Jako „Činy, ne slova“ od Emmeline Pankhurst.
Svědčit proti vlastní rodině znamená riskovat vztahy, možná je definitivně ztratit. V jejím hlase nebyla hysterie. Byla tam hranice. Měla můj obdiv. A přiznávám – i moje slzy.
Selhali jsme? Nebo máme ještě šanci?
Soud byl odročen na konec dubna. Obžalovaní už příště musí přijít osobně. Ale otázka zůstává. Přibývající soudní případy týrání zvířat jsou dobrým znamením, protože ukazují, že věci neskončí pod kobercem. Jenže zároveň ukazují něco jiného.
Že se to děje.
Že jsme to někde dovolili.
Že jsme možná příliš dlouho mlčeli. Týrání zvířat není jen exces jednotlivce.
Je to test toho, jak moc jsme ochotni chránit ty, kteří se nemohou bránit.
Nejde jen o Žeryka
Pro mě osobně to není izolovaný případ. Je to důvod, proč připravuji projekt nového útulku v České republice. Protože řešit následky nestačí. Musíme vytvářet prostředí, kde pomoc existuje dřív, než dojde k tragédii. Společnost se nepozná podle toho, kolik sdílí emotivních příspěvků. Pozná se podle toho, kde nastaví hranici.
A tak se ptám:
Budeme dál scrollovat?
Nebo si konečně řekneme, že tohle už normální není?
