Článek
Rozhodnutí odejít z Pařížské ulice a opustit práci, která mě živila, už jsem měl za sebou.
Krátce nato jsem se rozhodl začít sbírat zkušenosti v útulku jako dobrovolník. Než budu mít ten svůj, potřeboval jsem pochopit, co všechno taková práce skutečně obnáší. Lásku ke zvířatům v srdci mám. Teď bylo nutné doplnit ji o praxi.
Současně jsem si říkal, že budu hledat donátory, ideální pozemky/domy a možná i lidi, kteří by do toho šli se mnou. Jenže práce v útulku mě pohltila celého. Pokud jsem si někdy myslel, že o zvířatech něco vím, tady jsem velmi rychle pochopil, že zdaleka ne tolik, kolik je potřeba.
Dobrovolník v útulku
Ranní venčení, krmení, úklid, fyzická práce, socializace zvířat, komunikace s lidmi. Každý den přinášel nové zkušenosti i nové situace. Večer jsem se domů vracel tak unavený, že jsem měl pocit, jako bych pracoval v dole (ve vší úctě k horníkům). Přesto jsem toho rozhodnutí nelitoval. Právě naopak.
Postupně mi docházelo, jak mylné byly některé moje původní představy – odejít z práce a co nejrychleji otevřít vlastní útulek. Rozhodl jsem se pokračovat pomaleji. Nebyl den, kdy bych se nenaučil něco nového. Nebyl den, kdy bych se netrápil nad osudy psích a kočičích kamarádů. Ale byly i dny radostné – zejména ty, kdy zvířata odcházela do adopce.
Večer jsem si pak často představoval, jak asi probíhá jejich první setkání s novým domovem. Jak pejsek nebo kočička leží na gauči a zkoumá, kde se to vlastně ocitli. Jaké asi mají pocity. Ty se představují těžko. Ale pocit, že někam patří, že mají svůj domov, byl cítit i z dálky.
Útulek může být domovem. Ale ne domovem s velkým D.
Střecha nad hlavou, kvalitní krmivo nebo veterinární péče nenahradí teplo lidské náruče a obyčejné pohlazení. A právě to je na té práci to nejkrásnější. Rozzářené oči zvířat. Radost, s jakou Vás každý den vítala, to očekávání, co se ten den bude dít.
Hospic pro pejsky
Už tehdy jsem občas jezdil do psího hospice Dejte nám šanci – obdoba lidského hospice se vším všudy. Domov s velkým D.
Jeho majitelka Eliška je anděl. Jejím mottem je „Soucit nestačí.“ Když jsem běžel svůj první maraton v Paříži, nechal jsem si tu větu vytisknout na tričko. Připadá mi neuvěřitelně přesná. Vlastně trochu vystihovala i mě: láska ke zvířatům a boj za jejich práva, ale stále z pohodlí své práce. Jestli jsem chtěl něco změnit, soucit nestačil. Bylo třeba udělat konkrétní krok, konkrétní rozhodnutí.
Eliško, veliké díky za to, jak inspirativní člověk jsi a jak se staráš o ty, kteří nemají hlas.
V životě mě inspirovalo a ovlivnilo spousta lidí – od rodiny a blízkého okolí až po doktory, vynálezce či lidi ze showbyznysu. Dost často slýchávám, že jsem naivní. A já vždy odpovídám:
„Jestli rozhodnutí udělat něco pro lidi či zvířata je naivní, pak mi klidně říkejte Elle Woodsová (Pravá blondýnka).“
https://donio.cz/ministerstvo-zvirat-domov-pro-ty-na-ktere-svet-zapomnel
