Článek
Pokud Vánoce milujete, s cukrovím v ústech se kocháte svou opulentní výzdobou a záře světýlek se odráží ve vašich rozšířených zorničkách, gratuluji a přeji vám šťastné a veselé.
Vánoce jsou pro mě symbolem kapřích vražd, uřezaných stromků, obžerství, utrácení peněz většinou za věci, které nepotřebujeme a předstírání rodinné pohody. Staré křivdy jsou na magické tři dny zapomenuty, hlavně, že si nacpeme žaludek a vypijeme co nejvíce alkoholu. (I když ten poslední bod dává svým způsobem smysl.)
Jako malá jsem Vánoce zbožňovala a dopis Ježíškovi jsem psala již v červenci. Aby měl ten tlustý pán v červeném outfitu dost času sehnat mi to, co chci. (Já vím, měla jsem to v dětství s tou představou Ježíška trochu pomatené.) Jenže ten blboun to stejně nikdy moc nevychytal a přinesl mi něco úplně jiného. A já od toho července už stejně zapomněla, co jsem po něm vlastně chtěla. Takže jsme si neměli co vyčítat.
Před třicítkou se ve mně něco zlomilo a dětská natěšenost se vypařila stejně rychle jako výplata na účtu. Extrémní nadšení vystřídalo extrémní znechucení. Kde je ten proklamovaný klid a pohoda? A kdo má pořád vymýšlet ty dárky? Jedinou výhodou je, když jste asociální introvert. Tím se počet obdarovávaných lidí ve vašem okolí dost zúží. Nicméně ani ten vyselektovaný paběrek vám to moc neusnadňuje. Na otázku „co bys chtěl/a pod stromeček“ vám odpoví obligátním „nic, nedělej si starosti“. Fajn, tak ti to nic zabalím do dárkové krabice. Ale poté nechci slyšet větu „tak alespoň něco malého jsi mi mohl/a dát“.
Co se týče fauny, tak jednoznačně nejhorší to mají kapři. Chudáci se strachem v očích čekají, kdy na ně přijde řada. Kdyby se alespoň nemuseli mačkat v těch kádích. Přiznám se, že je mi jich líto. A prosím vás, když už si ho koupíte živého, nepouštějte ho do rybníka. Radši ho klepněte a snězte. Bude to mít rychlejší než bloudit v cizích vodách, na které není zvyklý.
Někteří z nás jsou vlastně jako ti kapři. Odpočítáváme, kolik času ještě máme. Abychom vymysleli, komu co nadělíme. Poté ještě netrpělivě kontrolujeme sledovací čísla balíčků z e-shopů a modlíme se (ano, zde výjimečně prosakuje ta křesťanská tradice i u nevěřících), aby balík dorazil včas. A když to v tom shonu skladník poplete a v balíčku je něco úplně jiného, vzpomeneme si dokonce i na část těla Ježíše Krista. „Kristova noho, to jsem si ale vůbec neobjednal/a!“
Takže opět lítáme po obchodech jak šašci a sháníme náhradu. Do toho na nás z repráků v obchoďácích útočí Tichá noc nebo Chtíc, aby spal. „No, to víš, že bych spal, až bych brečel. Jenže místo toho bude leda tichá noc, když manželce nestihnu koupit ten drahej parfém. Takže, prosím pěkně, Dej Bůh štěstí.“
Možná si říkáte, že tentokrát to bude jinak. Že už neuděláte tu stejnou chybu a vše nakoupíte včas. Nebo dokonce s předstihem. Že tentokrát to bude víc na pohodu. Ho-ho-ho! Ani ho… Zase jste tam, kde jste byli. Loni. Předloni. I ty roky předtím. Jak by řekla Irenka z kultovního filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag: „A co jako?“ Stále máte možnost dát někomu pod stromeček obálku. (Teda hlavně nerozdávejte ty s pruhem.) A dejte do ní třeba Frantu Palackého. (A kdo zlobil, tomu stačí Karel IV.)
Všechno má nějaké řešení. To chce prostě klid a nohy v teple. Minimálně můžeme alespoň na ty Vánoce prohlásit, že máme koule.
