František Nepil by AI nevyužil, říká jeho dcera. Pohádky začal psát pro ni

Sedíme v bytě Františka Nepila. Přesto, že od jeho smrti uplyne v září 30 let, všechno zůstalo na svém místě. Jeho pracovna, obývák i kuchyň dýchají minulostí a jsou plné rukopisů, o které už kdysi projevil zájem Památník národního písemnictví. Než je ale Helena Mevaldová předá, chce je mít oskenované. Primárně se teď proto věnuje uspořádání tatínkovy pozůstalosti. Podává mi hrnek s poctivým „turkem“ a začíná vyprávět.

Začátky tvorby

František Nepil měl potřebu psát už od dětství. Ve škole vynikal ve slohových pracích a učitelé ho s nimi posílali do jiných tříd, aby spolužáci viděli, jak má vypadat sloh. Jeho styl jako spisovatele byl nezaměnitelný. „Táta by určitě nechtěl, aby to technika patlala za něj. Vždyť by mu to vzalo jeho podstatu,“ zamýšlí se dcera. Ani titulky by nesvěřil umělé inteligenci – právě na ty měl talent. Moderní technologie by ale úplně nezavrhl, využil by je jako technickou podporu.

Fr. Nepil byl – než se stal spisovatelem ve svobodném povolání – patnáct let propagačním textařem. Devět let psal reklamní texty, které interpretovali Jan Werich a Miroslav Horníček, což Nepila těšilo. Byl to ostatně jeho nápad, aby reklamní texty četli oni a také o tom musel Jana Wericha přesvědčit. I když to byla rutina, dokázal do reklamy dostat humor, který W + H umocnili svou improvizací. „Této etapy si velice vážil.“ zdůrazňuje Mevaldová.

Například reklamní texty „Oční nach“ a „Kyseliny“ napsal Fr. Nepil pro rozhlasové relace v r. 1966. (Namluvené J. Werichem a M. Horníčkem vyšly pod názvem Vaření v kuchyni v Supraphonu na CD „Werich neznámý“ v r. 2009 a na CD „Dobře odtajněný Miroslav Horníček“ v r. 2018).

Táta byl skaut

„Táta byl extrémně ochotný pomáhat druhým. Neváhal vytáhnout trakař shrbené babičce do kopce. A co se týče mě – věděla jsem, že ať se stane cokoliv, nikdy mě neopustí,“ vzpomíná s úsměvem Mevaldová. Podpořil ji třeba při čekání na výsledky přijímacích zkoušek na střední školu. Nervózní ji vzal na oběd k Holubům a tím ji uklidnil. Ale uměl být i přísný. Když ve třetí třídě nevěděla, jaké „i“ napsat v domácím úkolu, neřekl jí to. Poradil jen, kde si to zjistí. A pak úkol ochotně zkontroloval. Pohádky začal psát kvůli ní. Jako malá totiž nesnesla, když se hlavní hrdina dostal do potíží. Nechtěla slyšet napínavé pasáže, chtěla jen šťastné příběhy. Tak je pro ni táta začal vymýšlet. Nepil měl i svůj specifický smysl pro humor – nakreslil několik vtipů do časopisu Plamen.

Budulínek, který miloval ticho

Nepilova maminka ho jako dítě vykrmovala, a tak mu ve skautu říkali Budulínek. Přesto byl pohybově nadaný. „Jako holka jsem ho nedoběhla. Hráli jsme spolu často badminton a později běhal po Kavčích horách, aby zhubnul.“ Ačkoliv se ho lidé často ptali, jakou hudbu má rád, jeho odpověď byla vždy stejná: „Já mám rád ticho.“ Při psaní mu vadilo puštěné rádio i televize. „Znervózňovalo ho, i když maminka klepala řízky,“ směje se Helena. František Nepil si rád povídal s dcerou a pak některé její příběhy sepisoval. I dnes by ho podle ní zajímaly mezilidské vztahy a úplně obyčejné věci.

Co by tátovi vadilo?

Helena Mevaldová si s otcem vždy rozuměla. Kdyby se s ním mohla setkat dnes, omluvila by se mu za jejich chalupu. Opravoval ji vlastníma rukama, vysázel stromy, maminka se starala o květiny. „Jeho péče tam viditelně chybí, dokonce i studna vyschla. Určitě by chtěl vědět, proč to tam teď není tak útulné jako za jeho časů“ přiznává.

Optimista a pesimistka

Rodiče Heleny Mevaldové byli ve dvou rysech jako den a noc. Maminka byla rozená pesimistka, která ale stála nohama na zemi a starala se o finance. Tatínek byl naopak optimista, který se nad mnoha věcmi povznesl. To, že vyšli s tatínkovým nepravidelným příjmem, byla maminčina zásluha.