Já ti psa pohlídám, slíbila jsem kamarádce. Třetí den mi utekl

Binga znám jen z vyprávění a fotek. Je to maltézáček a jsou mu tři roky. A moc neposlouchá.

„Toho zvládnu,“ věřila jsem si. Měli jsme dvanáct let dobrmanku, teď se občas starám o stafordšírského bulteriéra. Žádný problém.

Ve středu v pět odpoledne mi Binga přivezla. Vycítil zradu. Držel se Kristýny a její Natálky jako klíště.

Hodila mu kostičku. Že se s ní prý zabaví a nevšimne si, že odjeli.

Zabavil se. Utekl a nedal se chytit. Kristýna ho přemlouvala a nakonec ho nalákala do auta.

To já se moc nebavila. „No potěš. Jestli utíká i paničce, tak se mám na co těšit,“ řekla jsem si v duchu.

První noc spal u dveří.

Kristýna mě už dřív upozornila, že toho Bingo moc nenachodí a možná ho budu muset nosit.

Ráno jsme šli do obchodu. Binga jsem musela na chvilinku uvázat - a začalo to. Štěkal, jako by ho na nože brali. Na to nejsem od našich psů zvyklá a znervózňovalo mě to.

To ráno se mnou ušel 6 tisíc kroků. „Jo, ono nám to spolu půjde, viď Bingo,“ dodávala jsem si odvahu.

Druhou noc už si lehl na kobereček v koupelně.

V pátek jsem měla domluvenou návštěvu na dětském táboře. Nechat Binga samotného v chatě jsem si netroufla. Asi by ji zbořil. Tak jede se mnou. Přestože jsem ho připnula bezpečnostním pásem, dvakrát jsem se kvůli němu málem vybourala. Lekla jsem se, když mi skočil na krk. „Příště pojedeš v přepravce,“ kárám ho.

Děti se Binga hned ujaly. Byl ve svém živlu, hledal mezi nimi svou Natálku. Pořád si mě ale hlídal. „Už jsem jeho,“ říkala jsem si potěšeně. Druhý den jsme zvládli ujít deset tisíc kroků.

„Je to pašák,“ píšu Kristýně a posílám jí fotky šťastného psa. Třetí noc už spal se mnou v posteli. „Už mi věří, prostě to se zvířaty umím“ pomyslela jsem si pyšně.

Do kempu na víkend přijely desítky lidí. Na hrázi u Chmelaře zaparkovala vojenská technika. Byl tu rámus a horko. Občas někdo hodil petardu.

Bingo byl nervózní. Uklidnila ho až Beruška, půlroční fenka kamarádky Petry. „Možná budeš platit alimenty, “ píšu Kristině.

„Odepni mu tu stopovačku, tady ti nemá kam utéct,“ navrhuje Petra. Bohužel jsem ji poslechla.

Když jsem později chtěla odejít, Bingo začal hrát hru „že mě nechytíš“. Na to jsem v tu chvíli rozhodně neměla náladu, a tak jsme ho ve třech museli přelstít. „Promiň, já nevěděla, že je takhle nevychovanej,“ omluvila se mi Petra, když jsem celá zpocená odcházela.

V chatě si Bingo zalezl pod stůl a oba jsem usnuli. Když jsem se probudila, Bingo nikde nebyl.

Polilo mě horko.

Na recepci jsem šla zjistit, jestli někdo neviděl zaběhnutého psa se stopovačkou. Nechala jsem tam svoje telefonní číslo. Pak jsem prošla místa, kudy jsme spolu chodili.

Napadlo mě, že večer obvolám útulky. Při představě, že to oznamuji Kristýně, mi bylo úzko. Na verandě u jedné chatky jsem zahlédla bílého psa. Šla jsem blíž, ale Bingo to nebyl. „To je zlej sen tohle,“ pomyslela jsem si a měla o Binga strach.

Po 20 minutách zoufalství jsem ho našla! Byl za plotem u sousedů a plný bodláčků. Tentokrát ke mně přiběhl rychlostí blesku. Ulevilo se nám oběma.

Musím zpřísnit hlídání a nějak těch dalších pět dnů zvládnout.

„Ty budeš potřebovat další dovolenou na zotavenou, co?“ napsala mi kamarádka. Budu. Až vrátím Binga, odjíždím do Špindlu. A psy nechci nějakou dobu ani vidět.