Článek
„Vám to ale dneska mimořádně sluší“, vítá mě pokaždé s úsměvem. Nevěřím mu, protože nemá nasazené brýle, ale tuhle hru hrajeme oba rádi. Pak se nakloní přes pult a s nepředstíraným zájmem se zeptá: „Tak co je nového? Vaší poslední historkou jsem pobavil celou hospodu“, směje se.
Přesto, že se v podstatě neznáme, stal se tak trochu mým důvěrníkem. Během těch 13 let, co k němu chodím, jsme si vytvořili zvláštní vztah – neformální, ale přátelský. Zná mé příběhy, bolesti, radosti i pády. Ty teda především. Ačkoliv jeho role je prodávat noviny a cigarety, pro mě je to člověk, který mě pokaždé rozesměje a za nic mě neodsuzuje. V podstatě mi šetří peníze za terapeuta. Tak a teď jsem si naběhla, protože až si to přečte, vystaví mi účet zpětně a to se nedoplatím:)
Před 10 lety jsem se mu svěřovala s nemocí své mámy. Stavila jsem se u něj téměř pokaždé, když jsem za ní jela na onkologii. Pomohl mi načerpat trochu energie, vypovídat se, zasmát se. On mě v rámci možností vyslechl, protože byl především v práci a věnoval se zákazníkům. Každopádně byl jeden z prvních, kdo se pak dozvěděl, že máma zemřela. Všichni jsme věděli, že to ukončilo její i naše trápení, ale… Pan trafikant se často ptal na tatínka, jak to snáší, jak se mu daří a dodnes ho nechá pozdravovat. Milé a empatické od cizího člověka. Právě díky tomu jsem mu začala svěřovat své zážitky.
„Musíte napsat historku o tom Hřensku,“ připomněl mi nedávno trapas, který se mi stal před několika lety a na který bych nejradši zapomněla. S tehdejším přítelem, distingovaným pánem z Brna, jsme plánovali víkend v Hřensku. Já měla tehdy zajistit ubytování. Což se taky stalo. Přijeli jsme tam v pátek na noc. Až tehdy mi došlo, že jsem nás ubytovala v bývalém nevěstinci. Majitel si ani nedal práci, aby nevkusný interiér po bývalých zákaznicích změnil. No nic, víkend se nakonec povedl. Užili jsme si Pravčickou bránu a vůbec celou vstupní bránu do Národního parku České Švýcarsko.
Empatický pan trafikant průběžně ví, co se v mém životě děje. Věděl, že můj syn dělá přijímačky na střední školu i to, že jsem prodala byt a na chvíli z nás udělala bezdomovce. Smál se a začal nám hledat místo pod mostem. Dodnes se mě ptá, jestli mi zase zaměstnavatel poslal omylem milion. Tuhle historku prý taky s oblibou šíří dál.
Pochopitelně nemluvím jen já, občas pustím ke slovu i jeho. Díky tomu třeba vím, že je to vášnivý golfista. Názorně mi ukazuje, jak vypilovaný už má golfový švih a odpal míčků. Letos prý už začala sezona. O víkendu zkusil novou techniku a míček letěl až na střechu nedalekého domu. I to mi názorně ukázal a ruplo mu v zádech.
Já mu zase zcela vážně vyprávěla o své práci a z něj najednou vypadlo: „Štěpánko, vy jste jako Viagra“. Přitom o intimnostech nebyla vůbec řeč. Jeho asociaci jsem pochopila až v tramvaji a cítila se dost trapně. Sdílený trapas, menší trapas, a tak jsem to na sebe práskla kolegům. Ti mi příhodu zvěčnili na památku.
Viagra v trafice
Chtěla bych touto cestou pozdravit paní trafikantovou. Nikdy jsem ji neviděla, ale zajímalo by mě, jestli je její muž takhle vtipný i doma. Protože pokud jo, tak to opravdu vyhrála na celé čáře!
Někdy přemýšlím, kolik lidí má takové nenápadné přátelství. Kolik z nás má někoho, kdo není součástí jeho rodiny, a přesto ví tolik o jeho životě? Já si toho moc vážím a modlím se, aby pan trafikant nevyhrál ve Sportce. Ne, že bych byla nepřející. Ale protože on vyhrožuje, že pokud vyhraje, už ho v trafice nikdo neuvidí. A to by byla velká škoda. Protože třeba mně by fakt moc chyběl.
