Článek
Horní Šebířov
„Tenhle kraj je můj život,“ začíná vyprávět Václav Michalec, když míříme k zaniklé obci Horní Šebířov. Místu, kde po odsunu Němců po druhé světové válce zůstaly jen kamenné základy domů, zarostlé sady a zbytky cest.
Horní Šebířov býval osadou s přibližně dvacítkou domů. Po roce 1945 se tu pokoušeli žít noví osídlenci, ale neuměli tam hospodařit. Poslední odešel v roce 1962. „Říkalo se mu Zubatej. Přezdívku měl podle svého úsměvu: když se smál, výrazně cenil zuby,“ vzpomíná Václav.
Historii místa připomíná památná lípa. Stojí u bývalé cesty
„Tady byl rybníček,“ ukazuje do zarostlého údolí. Jako dítě sem chodil lovit ryby. „Zubatý nám za pytlačení jednou dal prutem přes záda,“ usmívá se při vzpomínce na na klukoviny.
Václav provozuje v Mukařově útulek pro týrané a opuštěné koně. Zachráněná zvířata u něj dostala druhou šanci a dnes na nich vozí návštěvníky po okolí, zatímco vypráví o nedávné historii krajiny. Zájemců je hodně, a tak mu pomáhá jeho parťačka Romana. „Už jsem tu jeden z posledních pamětníků a chci své vzpomínky předat dál,“ říká.
V kraji kolem Bukové hory lidé pěstovali chmel, mák i len. V sadech rostly švestky, hrušky i jablka, ze kterých lidé vyráběli křížaly a marmelády. Přebytky odváželi do Malého Března, odkud putovaly lodí dál do Německa. Dnes jsou stromy zplanělé, ale stále plodí. Václav mi ukazuje strom, který má výborná jablíčka.
Do Horního Šebířova jsme šli z útulku Toulavý kůň v Mukařově
Jedeme na koních a kocháme se přírodou. Václav mi ukazuje směr, kde je Soudný kámen nad Horním Týncem. Podle pověsti z něj shazovali odsouzence. Je dobrá viditelnost, a tak v dálce vidíme hřebeny Krušných a Lužických hor, Kalich, Pannu nebo Házmburk.
Vitín: Jedna z největších zaniklých obcí v Českém středohoří
Podobně jako v Horním Šebířově, i ve Vitíně lidé pěstovali ovoce a přebytky posílali dál po Labi až do Německa. Po jejich odsunu se obec sice krátce znovu osídlila, ale v 60. letech ji definitivně opustili poslední obyvatelé.
Zbytky jedné z 19 staveb ve Vitíně
Zaniklou obec Vitín koupil v roce 2013 zemědělec Petr Horčík. A ten mě a mé přátele veze do těžko přístupné zaniklé obce Jeepem. Už samotná jízda pro nás byla adrenalinovým zážitkem.
Ve Vitíně je 19 zbořenišť. Procházíme kolem největší zříceniny, která nejspíš bývala hospodou. U ní stávala kaplička a Petr ji sem chce vrátit. Stejně tak rybníček a hasičárnu.
Tohle byla nejspíš hospoda a kousek od ní kaplička
„Byly tu hluboké studny a někde by tu měla být ještě jeskyně plná ledu,“ říká Petr, který má k místu osobní vztah. Právě proto Vitín koupil, aby zachoval jeho genius loci.
Ještě před několika lety to tu bylo zarostlé a těžko přístupné. Nový majitel místo vyčistil.
„Na základě programu LIFE, který zastřešuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR), a ve spolupráci se Středohorským sadařským spolkem jsme vyčistili starý sad, dosázeli stromky a pomáháme s údržbou,“ říká Petr.
Stopy života
Mí přátelé Pavel a Eliška šmejdili tak důkladně, že našli sklep. Lezli do něj po čtyřech. V ruinách ležely zrezavělé zbytky zábradlí, pantů od dveří, kousek dál nacházím kachle od kamen, hliněné nádoby a další věci z bývalých domácností.
V ruinách Vitína Pavel našel rezavý kafemlýnek
Petr Horčík vyrůstal v nedalekém Tašově a dlouhodobě se věnuje péči o krajinu. Vysazuje stromy, zadržuje vodu v krajině a obnovuje drobné sakrální stavby. Jeho farma za to získala ocenění v programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství.
Právě díky takovým lidem zaniklá místa neztrácejí svůj příběh.
Dnes z vesnic zůstaly jen kameny a zarostlé základy domů a jen těžko si lze představit, jak by vypadaly, kdyby jejich příběh neskončil.
Každý, kdo takovým místem někdy prošel, si z něj odnáší jiný pocit.
