Smrad a bizár v MHD. Únorová Praha je jen pro otrlé

Na cestě do a z práce jezdím přes dvě nejvytíženější místa v metropoli: stanici I.P.Pavlova a Anděl. Teď v únoru je cestování obzvlášť náročné.

Minulý týden se mi zvedl žaludek hned po nastoupení do vagonu metra. Podezřívala jsem lidi, kteří seděli v mém nejbližším okolí, ti ale na zdroj zápachu nevypadali. Nebo? Dnes člověk nikdy neví. Pak jsem zahlédla sedící postavu zahalenou celou v černém. Okolo ní bylo prázdno. Výjev to byl jako z hororu, smrad jako z mrtvoly. Musela jsem se přesunout na druhý konec vagonu. Lidi, co přistupovali, reagovali stejně jako já. Tedy nejprve přikrčili štítivě nos, pak pohledem hledali zdroj a když ho našli, vzdálili se.

Na bezpečnost v MHD a okolí dohlíží Hlídkový útvar MP Praha:

Přestupuju na tramvaj. Z „ípáku“ mi na Anděl jede šestnáctka. Je ranní špička, proto počítám s tím, že bude narvaná. Ale jedno místečko zůstalo volné, tak si sedám. Pán naproti mě si hraje na mobilu a rukávem si zakrývá nos. Po pár vteřinách pochopím a i já musím použít rukavici. Další smraďoch! Tentokrát ho nevidím, o to víc je ale cítit. Poprosím pána se zakrytým nosem, jestli by neotevřel okénko. Nechápu, proč jedeme zabednění. Ne že by otevření miniaturního okénka pomohlo. Přesednout si nebylo kam, neb tramvaj byla plná. Ano, mohla jsem vystoupit a počkat na další spoj, ale spěchala jsem a každá minuta dobrá.

Vystupuji na Andělu. Na lavičce se válí bezdomovci. Běžný obrázek, že mě to ještě překvapuje. Ale toho rána už začínám mít Prahy plný zuby. Před Albertem polehávají feťáci, je mi líto těch psů, co jim leží u nohou. Procházím kolem místa, které smrdí jak veřejné WC. Nadechnu se, zacpu nos a v bezpečné vzdálenosti konečně vydechnu. Každodenní rutina. Na frekventovaném přechodu přes Radlickou mě pokaždé zaráží, proč lidi nechodí vpravo. Chodilo se tak dřív, nebo se pletu?

Odpoledne se stejnou cestou vracím domů. V tramvaji vše v pohodě, na ípáku lezu do metra. Zaregistruju pána s kočárkem, tak jsem v klidu. Tam to smrdět nebude, maximálně bude plakat dítko, pomyslím si. Když se rozkoukám, zjistím, že pán si v kočárku nevezl miminko, nýbrž celý svůj bejvák. Nechápu, jak s tímhle může cestovat, jak to všechno pobere. Nesmrděl, takže má u mě malé, bezvýznamné plus.

Nechci si na HMD jen stěžovat. Využívám ji denně. Je rychlá a je na ni spoleh. A stojí mě pouhých 10 korun na den, protože si platím roční kupon. Částku 3650 korun prosadila pražská koalice pod vedením tehdejší primátorky Adriany Krnáčové v roce 2015. Možná, že je to jediná věc, která se téhle političce povedla.

S kým pojedu v MHD si vybrat nemůžu, můžu si ale vybrat cestu, která bude klidnější než dva nejvytíženější dopravní uzly v Praze. Miluju třeba cestu ze Dvorců na Palačák. Sedmnáctkou podjedem Vyšehrad, celá cesta vede podél Vltavy. Když svítí sluníčko, naskytne se krásný výhled. Když mám čas, přejdu přes Železniční most. Zrovna nedávno jsem podepsala petici za jeho zachování. Pěkná je i ranní procházka přes Palackého most. Výhled na Vyšehrad nebo Pražský hrad se nikdy neokouká. Andělu se sice nakonec stejně nevyhnu, ale ranní procházka prospěje zdraví a hned se na svět dívám lépe.

Oproti jiným městům je prý pražská MHD nejlevnější a politici se jízdné bojí zdražit, aby nepřišli o voliče. To já bych si možná raději i něco málo připlatila.

Krásný den přeji