Článek
V posledních desetiletích se veřejnost střetává s místy emočně vyhrocenou veřejnou diskusí nad autonomií základních škol a jejich vedení. Dlouhodobý trend co nejvyšší rozvolněnosti, tedy jako rodič čtu v tom lepším světle jako: „co nejvyšší možnou míru individualizace dle žáka a jeho potřeb“, nám zrušil osnovy. Už dávno. Každopádně zrušil něco, co bylo řekněme zavedenou standardizací. Ne vždy fungovala, a ne vždy byla dostatečná. Ale byla potřeba je rušit úplně?
Se svou zkušeností ze dvou základních škol v Praze v porevolučních devadesátkách, kdy učitel angličtiny byl o jednu lekci dál než žáci, kdy část učitelského sboru byl ještě kádr, kdy na pomyslný trh vstupovaly první soukromé školy, a tak nějak bylo vše organicky velice bujaré – až na ty osnovy z dob krále Klacka a možná ještě Marie Terezie, jsem tuto velkou systémovou změnu vnímala velice pozitivně. Dokud jsem neměla dítě a nemusela kvalitu výuky řešit v přímém přenosu.
Osud tomu chtěl a dostali jsme paní učitelku, se kterou není domluva ani shoda v podstatně na ničem. Ba co hůř, po dvou a půl letech jejího působení na naše vypiplané dítko se zdá, že výuka je velice ale velice podceněná záležitost a musíme hodně doučovat doma. Protože ve škole se učebnice otevře jen, když si ji vzadu podepisujete – a to bez nadsázky. Nějaké vysvětlení látky tedy probíhá pouze dle úsudku vyučující. To jsem tedy vyrozuměla z reakce pana ředitele na dotaz, jakým způsobem se dá zjistit jak a co se v hodinách učí. Ona nám to paní učitelka totiž neříká a na dotazy reaguje tak, že si to máme odvodit z pracovních sešitů. Ano, interně nastavený systém navázaný na RVP, který říká, že do konce první třídy musí umět to a to, a něco se můžou učit až v jiné třídě, údajně mají. Vidět ho však jako smrtelník nemůžete. To je první poměrně diametrální rozdíl oproti době, kdy nějaká nezpochybnitelná pravidla ve formě osnov existovala. Má rodič možnost zjistit, proč za celé první pololetí třetí třídy ani jednou neprobíraly slovní druhy, když je na konci druhé třídy memorovaly (chápejte, uměly je vyjmenovat jako básničku, ale nechápaly, k čemu slouží, natož jak je ve větě identifikovat) a z těchto básniček byly hodnoceny? Úplně stejně probíhá výuka vyjmenovaných slov – umí je vyjmenovat, a tím to hasne. Je velký nadstandard chtít, aby děti pochopily, k čemu vyjmenovaná slova slouží, uměly je aplikovat, znaly význam těch a jim příbuzných slov, anebo stačí je vyjmenovat a zbytek přijde tak nějak sám časem? Anebo snad postačí jedna odučená hodina geometrie za rok a je tím pádem splněno vše, co si měl žák o přímkách a úsečkách zafixovat do života? A jedná se o rozpor s RVP, anebo je to jen příklad variability a přizpůsobení výuky?
Ano, ještě tu mimo RVP máme obecný Školní výukový plán, Školský zákon a také hlavní materiál, od kterého se překvapený rodič může odpíchnout: školní řád. Který si škola vypracovává tak nějak sama a v podstatě si ho i velice volně reprodukuje. Co se stane, když si paní učitelka na začátku školního roku řekne, že bude z matematiky zkoušet ústně, ke každému z žáků však přistoupí odlišně: tu jednoho nechá vypočítat 3 příklady, druhého 10 příkladů a s rozdílnou časovou dotací nakonec rozdává nejspíš dle nálady pouze za jedna či za pět? Jdete za ředitelem školy s tím, že udělené hodnocení se nejeví jako v souladu se školním řádem a přístup paní učitelky shledáváte v rozporu jak s RVP, tak se Školským zákonem, protože je všechno, jen ne spravedlivé. A pak se Vám dostane reakce, že odlišný přístup k jednotlivým dětem je potřebný a hlavně neprokazatelný, a ať ukážete, kde se ve školním řádu píše, že si vyučující z hodnotící škály nesmí vybrat pouze část známek.
Je tedy řešením vyšší edukace vedení škol, aby RVP a školní řád chápali v širší konotaci vývoje dětí, anebo upravit otrocky a byrokraticky oba dokumenty a telegraficky vypsat i s příklady dobré a špatné praxe, jak se mají v podobných případech zachovat? Nejspíš ani jedno, blbce nepřesvědčíš a byrokracie je v celém systému školství mnoho. Jak se vůbec taková věc mohla stát, dochází k nějaké kontrole, anebo alespoň nastavení základních etických a kvalitativních norem, které by tápajícího vyučujícího a zaměstnance v jedné osobě metodicky vedly? Jak podobnou věc řešit? V našem případě byly známky smazané, paní učitelka požádána, aby to už nedělala. Ale až po písemné stížnosti řediteli a po nějakém vyjednávání, takže ne úplně bezbolestně. Skoro by se dalo říct, že šťastný konec. Jen kdyby to nebyla kapka v moři poškozujícího chování učitelky, které denně od dětí doma slýcháme. Jen už to neumíme podložit konkrétními důkazy, do hodin s nimi nechodíme.
Ředitel se k věci staví tak, že co lze smazat, upravit, a tak nějak dělat, že se nic nestalo, tak to udělá a jede se dál. Zbytek, který je z pozice rodiče (anebo snad ČŠI?) neprokazatelný, neřeší. Že si váš prvňáček během výuky zlomil nohu? Vždyť se neozval, nic neřekl a do nemocnice jste jeli až druhý den, tak to nemohlo být tak vážné. A že dostal na měsíc vozíček a sádru na dva měsíce? Tak to si musíte domluvit s paní učitelkou, jestli ho vezme do výuky a už mě s tím dál neotravujte. Asi tak. A vy se v zoufalství jako samoživitel krčíte před osobou, která nebyla schopná ani základní empatie s plačícím dítětem a prosíte ji, aby dítě do výuky mohlo, protože nemůžete být dva měsíce na ošetřovačce. Jak ponižující. Podobně se lze cítit i při jednoduchých odsudcích učitelky, která se nezdráhá sdělit zcela bez jakéhokoli podkladu například, že vaše dítě zcela postrádá jakékoli logické myšlení. Napadlo ji vůbec, že se před ní třeba dítě raději nijak neprojevuje, aby se na něj nesnesl pravidelný hněv a řev? Pravděpodobně ne.
Hodně si ve škole říkají, kdo má koho rád. Anebo tedy spíš ukazují na ty spolužáky, které zrovna v tu chvíli rády nemají. Řeknete si, no to je pěkné, ostatně vypadá, že na to mají speciální předmět, který se jmenuje „Já a my“. Zde se opět dostávám jako rodič do situace, kdy je v rozvrhu předmět, o jehož náplni nevím zhola nic. Pomohla by mi v orientaci aspoň základní osnova předmětu? Mě ano. Protože když se doma ptám, co tam dělají, tak se dozvím pouhé „nevím, pořád se tam vykřikuje, kdo koho naštval a v kolik chodí kdo spát, mě to nezajímá“. Zda je tedy tento předmět určený pro řízený čas k péči o třídní vztahy, nevím. O vztahy a psychickou pohodu se musí pečovat, ale je nutné to dělat v podstatě každý týden stále stejnou, diskutabilní, zda správnou formou? Zvlášť problematické se jeví, když je osmileté dítě nuceno proti své vůli vykládat před třídou, že nemá rád družinářku, která se po něm vozí a pak si vyslechnout resumé, že si za vše může sám. A když zrovna někdo slaví narozeniny a přinese sušenku, je v pořádku jednomu jedinému žákovi jí nedat, protože se rádi nemají a paní učitelka to maskuje za „pocítění selhání, které si každý z nás musí zažít“, protože „život se s vámi mazlit nebude“? Do jaké míry je řešení dětského konfliktu stylem: „kopl tě, tak ho kopni zpátky“ řešením dospělé osoby s pedagogickým vzděláním vykonávající dozor nad dětmi? Stejně jako vyjádření školy k neustálému přesazování, ale jen v rámci „hnízda hloupých“. Třídu si totiž paní učitelka rozdělila na dvě hnízda a ano, to druhé patří chytrým. Je to podle vedení školy další z neprokazatelných skutečností, které se ve třídě děje pod nálepkou: „pedagogického úsudku vyučujícího“.
Za dva neodeslané informační e-maily, posílané cca v měsíčním rozestupu, které dostala celá škola s výjimkou naší třídy, a i my rodiče jsme se o nich dozvěděli v podstatě náhodou, je „technická závada“. Za posunutým čtvrtletním hodnocení na začátek prosince je potřeba „více času“ pro vyučující. Proč zrovna ona potřebovala víc času není známo a objektivně k prodloužení nebyl důvod. Známky uváděné v Bakalářích nesouhlasí s výukou, jeví se jako podvrh. Výuka v Bakalářích neodpovídá odučenému učivu – občas mají třeba psaný tělocvik a vybíjenou, jenže doma slyšíte, že byly na procházce venku. Připomíná mi to klasické „my víme, že vy víte, že víme, že lžete, ale dopadne to jako vždycky“.
Pravděpodobně se u podobných věcí jedná z pohledu školy o další nesmyslnou potřebu mě jako hysterické matky očekávat, že například čtvrtletní hodnocení je dobrý výchozí bod ke konzultaci na listopadových tripartitních schůzkách. Pořádání tripartitních schůzek bylo mimochodem jedním z kvalitativních indikátorů pro výběr školy. Jen kdybych věděla, jak to bude probíhat! Na papíře však velmi ceněný bonus. Podobně jako výuka anglického jazyka od první třídy. Pravděpodobně skvělá věc, když ji provádí dobrý učitel. V závěsu výběrem za nedostatečným procvičováním učiva, téměř nulovému ověření, zda žáci látku chápou a odhadem 60 % absencí výuky tělocviku i prvouky je to snad ten nejmenší problém.
Mnou popisovaná realita v naší škole zasahuje do běžných dní běžného rodiče, který chodí do práce, vcelku zásadně. S vyplazeným jazykem ještě po večerech vysvětlovat co jsou slova příbuzná, není zcela standardní. Ale standardní v našem systému veřejného školství vlastně není vůbec nic. Podobné případy už se neschovají ani do osnov, ani do RVP, a tudíž ani případná inspekce by možná moc nesvedla. Anebo je to jinak? Zřizovatel má v podobných „neprokazatelných“ případech zcela svázané ruce, může se opřít maximálně o šetření inspekce. Ale co řeší inspekce, jak její šetření vypadají, na co se zaměřuje a na co se naopak zaměřit nemůže?
Změna leží výhradně v integritě kolektivu, na bedrech manažerského vedení ředitele školy a dalších vedoucích zaměstnanců. Když se však ředitel rozhodne, že nic řešit nechce, tak problém přestane existovat.
Prostě když kápnete na špatnou učitelku, tak nepomůže ani robustní systém RVP ani jeho změna. Kolik takových učitelů se v systému dobře schová? Je už čas si vzít k ruce právníka a zmůže vůbec něco?
