Článek
Zamčené toalety a 15 čekajících pacientů. Erika popsala nedůstojnost čekáren
Erika stála na chodbě u praktického lékaře a v rukou drtila kabelku. Bylo jí 70 a tělo už prostě neposlouchalo tak jako dřív. Potřebovala na toaletu. Nutně. Jenže bílé dveře s nápisem WC ŽENY byly zamčené.
Rozhlédla se kolem sebe. Na chodbě sedělo 15 lidí. Někteří měli obvazy, jiní byli bledí a bylo jim očividně zle. Všichni tu byli proto, že mají nějaké trápení. A přesto si nikdo z nich nemohl rychle odskočit na toaletu. Nejdřív by si totiž museli říct o klíč a pak utíkat zpět k záchodům. Nehledě na to, že občas i sestřičce může trvat, než otevře.
„Chce předbíhat?“ šuškala si čekárna
Erika věděla, že si pro klíč musí dojít k sestřičce. Prošla tedy celou čekárnou až ke dveřím ordinace. Jen co se k nim přiblížila, v místnosti zavládlo naprosté ticho. Erika se nedívala nalevo ani napravo, ale cítila, jak ji 15 párů očí doslova probodává. V tom tichu byla cítit až hmatatelná nedůvěra: „Kam se cpe? Chce předbíhat? My tu trpíme v řadě a ona si prostě jde ke dveřím?“
Ten pocit, že jí ostatní soudí, byl zdrcující. Erika se snažila být co nejméně nápadná, jen lehce zaklepala na dřevo dveří a se sklopenou hlavou čekala.
Dříve se záchody nebyl problém a dnes? Všude zamčeno
Zatímco Erika stála u dveří a čekala, hlavou jí bleskly vzpomínky. Za komunistů tohle nikdo neznal. Záchody u lékaře byly prostě otevřené. Tečka. Dokonce i ve městě byly tehdy běžně 2 nebo 3 veřejné toalety, které normálně fungovaly. Člověk nemusel plánovat trasu městem jako složitou bojovou operaci. Tehdy všechno spravoval OÚNZ, uklízečky byly zaměstnankyně státu a nikoho ani nenapadlo na lidech takhle trapně šetřit.
Po chvilce se pootevřely dveře a vyhlédla sestra. Erika musela polohlasem, ale tak, aby to v tom tichu slyšeli všichni, vysvětlit: „Sestřičko, nezlobte se, nepůjčila byste mi jen klíč od toalety?“
Dnes rozhodují peníze, ne pacienti
Erika dobře ví, že se doba změnila. Mnoho poliklinik dnes patří soukromým majitelům a lékaři jsou v nich jen v nájmu. Správa budov má své vlastní starosti. Bojují s lidmi z ulice, kteří si z nemocničních chodeb dělají veřejné útočiště, nebo s vandaly, kteří vybavení ničí.
Jenže řešení, které zvolili, dopadá na ty nejslabší. Aby majitel ušetřil za úklid po nezvaných hostech a zabránil plýtvání materiálem, jednoduše vše zamkl. Pro Eriku to však znamenalo jediné: ze základní lidské potřeby se stal logistický problém, který musí řešit už tak vytížená sestra.
Pleny jako poslední záchrana hrdosti
Nejhorší to však bylo pro Eriku minulý měsíc. Sestra měla v ordinaci akutní případ, na klepání nereagovala a klíč nikde nebyl. Erika tam stála, potila se a cítila čisté zoufalství. Nikde nikdo, jen zamčené dveře.
Právě tehdy ji napadlo, že začne nosit pleny. Ne proto, že by je medicínsky potřebovala, ale jako štít. Aby se už nikdy nemusela doprošovat. Aby neriskovala nehodu jen proto, že někdo šetří na uklízečce a zámek je pro něj důležitější než člověk.
Smutná vizitka dnešní doby
Pro Eriku jsou přesně tyhle momenty velmi nepříjemné. V nákupním centru jsou záchody otevřené, čisté a voňavé. Ale ve zdravotnictví, kde za nás pojišťovny platí tisíce, se hraje na zámky a schovávání klíčů.
Celý ten rezavý klíč byl pro Eriku symbolem dnešní doby. Máme sice špičkové lasery a digitální recepty, ale lidskost a základní slušnost zůstaly zamčené v šuplíku u sestry.
