Článek
S Alenou jsme pracovaly osm let v malé výdejně jídel. Já vedla provoz, ona měla na starosti výdej a pokladnu. Se zákazníky uměla jednat lépe než já. Pamatovala si, kdo potřebuje přidržet tác, a při zpoždění obědů dokázala uklidnit celou frontu. Když jsem se rozváděla, půjčila mi auto na stěhování a několik večerů u mě seděla mezi krabicemi. Tehdy jsem jí říkala věci, které jsem neřekla ani sestře.
Před čtyřmi lety odešla za lepší pracovní dobou. Občas jsme se od té doby sešly na snídani, ale o její práci jsme moc nemluvily. Potom mi zavolala paní Králová z jídelny u místního podniku. Alena se ucházela o místo vedoucí výdeje a uvedla mě jako kontakt. Zrovna jsem přebírala dodávku, domluvily jsme si tedy hovor na další odpoledne. Ještě než jsem složila telefon, chtěla jsem říct, že Alenu znám a může se na ni spolehnout.
Po výdeji zůstávaly papíry
Jenže právě se spolehlivostí jsem měla problém. Alena opakovaně nechávala nedokončenou denní uzávěrku. Tržba souhlasila, peníze nikdy nechyběly. Chyběly však počty vydaných porcí nebo přiložené doklady, které jsem potom hledala mezi dodacími listy. Když jsem potřebovala odeslat podklady účetní, seděla jsem v kanceláři místo ní. Druhý den jsem jí to vytkla a ona slíbila, že příště všechno připraví.
Jednou už stála ve dveřích s kabelkou, když jsem ji zavolala zpátky. Ukázala jsem jí prázdnou kolonku. Povzdechla si, že to dopíše ráno, teď musí na autobus. Nechala jsem ji odejít a čísla dohledala sama. Bylo to rychlejší než se dohadovat. Podobné připomínky tedy slyšela, jen jsem po nich málokdy trvala na dokončení. Při odchodu dostala květinu a poděkování; o uzávěrkách už řeč nebyla.
Večer jsem jí zavolala. Měla radost, že už se mi z jídelny ozvali. Vyprávěla o kratší cestě a vyšší výplatě, konečně by nemusela brát soboty. Nechala jsem ji domluvit a potom řekla, že bych před zítřejším hovorem chtěla probrat uzávěrky. Na chvíli zmlkla. Pak se zeptala, proč vytahuju čtyři roky staré věci zrovna teď, když jí mohou pokazit nové místo.
Chtěla mi navrhnout odpověď
Řekla jsem, že nevím, na co se paní Králová zeptá, a nechci ji překvapit. Alena namítla, že jsme tehdy měly málo lidí a já po ní chtěla uklízet výdej i vyřizovat papíry. To byla pravda. Připomněla jsem ale dny, kdy s úklidem pomohla kolegyně a podklady přesto zůstaly nedokončené. „Tak řekni, že v tom našem provozu nebyly dobré podmínky,“ navrhla. „To přece není lež.“
Souhlasila jsem, že podmínky zmíním. Ona však chtěla, abych u nich také skončila. Začala mi diktovat, že úkoly vždycky plnila a potíže vznikaly kvůli organizaci práce. Zeptala jsem se, jak uzávěrky zvládá v nynějším zaměstnání. Odpověděla, že tam je dělá vedoucí. Nedozvěděla jsem se tedy, zda se v téhle části práce něco změnilo. V novém místě je přitom podle ní měla mít na starosti sama.
„Já jsem se tě při rozvodu taky neptala, jestli sis všechno zařídila správně,“ řekla nakonec. Bylo mi horko. Nechtěla jsem, aby litovala večerů, které se mnou strávila. Začala jsem jí za ně znovu děkovat, až mě přerušila, že o poděkování nestojí. Potřebuje práci. Slíbila jsem, že řeknu, co jí šlo, i v jakých podmínkách jsme pracovaly. Úplnou samostatnost při uzavírání dne jí ale potvrdit nemůžu.
Odpověděla jsem i na další otázku
Druhý den paní Králová zavolala v domluvený čas. Mluvila jsem o Alenině jednání se zákazníky, o tom, jak zvládala nápor a dokázala zaučit novou pracovnici u výdeje. Potom se zeptala, zda bych jí svěřila celý provoz včetně denních podkladů. Podívala jsem se na zavřené dveře kanceláře. Řekla jsem, že výdej ano, ale administrativu jsem po ní musela opakovaně doplňovat.
Vysvětlila jsem, co konkrétně chybělo, a dodala, že peníze bývaly v pořádku. Také jsem uvedla, že nás bylo málo, sama jsem práci často dokončila místo ní a moje zkušenost končí před čtyřmi lety. Paní Králová se zeptala, zda se to stávalo jen výjimečně. Odpověděla jsem, že se problém vracel opakovaně. Poděkovala a hovor skončil. Zůstala jsem sedět, dokud na dveře nezaklepala kolegyně.
Aleně jsem ještě ten den popsala, co zaznělo. Zeptala se, jestli můžu zavolat znovu a vysvětlit, že jsem to s doplňováním přehnala. Nepřehnala jsem to a řekla jsem jí to. Odpověděla, že jsem si mohla vzpomenout také na to dobré. Připomněla jsem, že právě tím jsem začala. „Jenže kvůli tomu ostatnímu mě nevezmou,“ řekla. Nedokázala jsem jí slíbit, že ne, ani tvrdit, že o výběru rozhodne něco jiného.
Nevím, co rozhodlo
Za týden napsala, že místo nedostala. Zeptala jsem se, zda jí řekli proč. Neřekli. Odpověděla jsem, že mě to mrzí, a nabídla setkání. Už se neozvala. Paní Králové jsem nevolala. Nevím, koho přijali, jaké zkušenosti měli ostatní zájemci ani jak velkou váhu můj hovor dostal. Alena možná dodnes počítá s tím, že jsem jí místo pokazila. Nemám jak jí dokázat opak.
Nedávno jsem v práci znovu sáhla po nedokončených podkladech kolegyně. Pak jsem ji požádala, aby je doplnila před odchodem, a ukázala jí, co schází. Byla podrážděná, měla domluvený odvoz. Když si přitáhla židli, měla jsem chuť ji přece jen poslat domů. Místo toho jsem počkala vedle ní. Nebylo mi příjemně a hotové jsme to měly později, než kdybych papíry převzala sama.
Na tom, co jsem do telefonu řekla, bych nic neměnila. Mrzí mě ale, že jsem za společné roky dokázala problém opakovaně vytknout, a přitom dál zařizovat, aby Alena nemusela nic měnit. Její pomoc při rozvodu tím neztratila cenu. Jen už nevím, zda o ní někdy budeme schopné mluvit bez té žádosti o práci. Naše poslední snídaně skončila dohadováním, která z nás příště vybere podnik. Ten další jsem měla vybrat já.
