Článek
Položila jsem tašky s nákupem na botník a hned u dveří mi došlo, že jsem přijela ve špatnou chvíli. Z dětského pokoje, kterému se u nás doma pořád tak říká, i když v něm spí čtyřicetiletý chlap, se ozývalo těžké, chroptivé chrápání. Vzduch v předsíni stál. Byla to ta specifická, nasládlá pěst na nos, která vzniká, když se v malé místnosti celou noc odpařuje zvětralé pivo, levný rum a pot ze špinavého oblečení.
V koupelně hučela pračka. Dveře byly pootevřené a máma klečela u vany.
„Mami? Koupila jsem ti ty kuřecí prsa v akci, jak jsi chtěla. A brambory.“
Trhla sebou, až si málem namočila rukáv do špinavé vody na dně vany. Měla na sobě starou zástěru s vybledlými květinami a v rukou drhla kartáčkem límec od Tomášovy zimní bundy. Voda, která z ní tekla, byla šedohnědá.
„Aha, Klárko. Ty jsi říkala, že přijedeš až odpoledne,“ zamumlala a ani se na mě nepodívala. Ruce se jí míhaly sem a tam, jako by ten flek na límci byl otázka života a smrti.
„Říkala jsem kolem poledne. Je dvanáct.“ Opřela jsem se o futra a dívala se na ni. Zezadu vypadala hrozně drobná. Kolem ní ležely na dlaždičkách zmačkané trenýrky, ponožky ztvrdlé špínou do podivných tvarů a tričko, na kterém byla zaschlá žlutá skvrna. Radši jsem nechtěla vědět od čeho.
„Můžeš mi to maso dát rovnou do mrazáku? Já teď nemůžu, mám mokré ruce,“ řekla a dál drhla bundu.
„Mami, neřekli jsme si náhodou už minule, že mu tohle dělat nebudeš?“ zeptala jsem se potichu, aby se ten vedle nevzbudil.
Máma popadla sprchu a začala bundu prudce oplachovat. Zvuk tekoucí vody přehlušil chrápání. „Co bych neměla dělat? Peru. V pondělí musí do práce. Nemůže tam jít jako bezdomovec.“
„Je mu čtyřicet. Ať si to vypere sám. Nebo ať tam jako bezdomovec jde, když tak pije.“
Zavřela vodu a s námahou zvedla těžkou, nasáklou bundu. Srovnala se v zádech a podívala se na mě. Její obličej byl napjatý, bradu měla vysunutou dopředu v tom svém obranném gestu, které znamenalo, že konverzace končí. „Nerozumíš tomu. Tomáš má teď těžké období. Vzali mu ty směny. Je ve stresu.“
Neřekla jsem nic. Vzala jsem tašky do kuchyně, vyskládala maso do mrazáku a jogurty do lednice. Na lince stál hrnek se zaschlým lógrem a vedle něj pohozená krabička od cigaret. Prázdná. Tomáš nekouřil v bytě, aspoň to se ještě drželo jako pravidlo, ale krabičky nechával všude.
Z koupelny se ozvalo ždímání. Pračka začala poskakovat po dlaždičkách, jak byla přeplněná. Máma vešla do kuchyně a otírala si ruce do zástěry.
„Dáš si kafe?“ zeptala se, jako by se nic nestalo. Tón měla najednou lehký, pečovatelský.
„Ne. Uděláme to jinak. Jdu to pověsit,“ řekla jsem a vyrazila zpátky do koupelny.
„Klárko, nech to, já to pověsím sama. Ty nevíš jak.“
Ta věta mě zastavila. Zasmála jsem se, ale nebylo to vůbec vtipné. „Nevím, jak se věší prádlo?“
„On je háklivý na puky na těch pracovních kalhotách. A ty košile se musí věšet za límec, jinak se vytahají,“ vykládala rychle a snažila se mě předejít a nacpat se ke dvířkům pračky, která zrovna cvakla.
Odstrčila jsem ji. Ne silou, ale dost důrazně na to, abych se k bubnu dostala první. Otevřela jsem dvířka a do obličeje mi foukla pára vonící po levandulové aviváži. Bylo jí tam tolik, že mě z toho zatahalo v nose. Vytáhla jsem první hrst prádla. Byly to ty tlusté pracovní kalhoty. Z kapsy vypadl zmačkaný kousek papíru, rozmočený do bílé kaše.
Sehnula jsem se a sebrala ho. Byl to účet z herny na rohu. Nápis už nešel přečíst, ale logo mělo specifickou fialovou barvu.
Ukázala jsem jí to. „Tohle je to těžké období?“
Máma mi ten cuckatý papír vytrhla z ruky a hodila ho do koše pod dřezem. „Třídila jsem mu kapsy. Zapomněl to tam. To je staré.“
„Je to zčerstva vyprané. Z včerejška.“
„Dej mi to prádlo, prosím tě,“ řekla tichým, ostrým hlasem. Z očí jí zmizela ta ustaraná matkovská měkkost a nastoupila čistá zarputilost.
Nevzdala jsem to. Naházela jsem mokré, těžké oblečení do lavoru a odnesla ho na balkon. Byla zima, začátek března, vzduch venku štípal. Máma šla za mnou, v ruce držela kolíčky a tvářila se, jako bych jí kradla peněženku.
Začala jsem věšet první tričko. V tu chvíli se na vedlejším balkonu odsunuly dveře a vyšla paní Novotná z třetího patra. Držela v ruce popelník.
„Dobrý den, paní Hájková,“ zavolala na mámu. Pak si všimla mě. „Jé, Klárko, vy jste přijela na návštěvu? To je dobře. Byla tu včera v noci hrozná rána na chodbě. Někdo snad zakopl o popelnice. Nevíte o tom něco?“
Ztuhla jsem. V rukou jsem držela Tomášovy džíny. Cítila jsem, jak mokrá látka chladí.
Máma se okamžitě narovnala a nahodila úsměv. „Dobrý den, Janičko. Ne, ne, my nevíme nic. Tomáš byl celou noc v práci a já jsem spala jako špalek.“
Paní Novotná se opřela o zábradlí a její pohled sjel k lavoru, ze kterého trčela ta Tomášova špinavá bunda. „Aha. Já jen, že to znělo jako váš Tomáš. Jako by nemohl trefit do zámku. Ale asi se mi to zdálo.“
„Určitě se vám to zdálo. On má teď ty těžké zakázky, dře do rána,“ odpověděla máma medově, ale prsty drtila plastový kolíček tak silně, až jí zbělely klouby.
Paní Novotná pokývala hlavou a zalezla zpátky. Odsunula jsem džíny stranou a vytáhla další kus. Máma stála vedle mě, dívala se do ulice a ani se nehnula.
„Proč jí lžeš?“ zeptala jsem se, když dveře od vedle klaply.
„Já jí nelžu. Třeba to opravdu nebyl on.“
„Byl. Vždyť mu právě pereš poblitou bundu.“
„Není poblitá! Bylo mu špatně od žaludku z nějakého jídla z bufetu.“
Nechala jsem lavor lavorem a vrátila se do bytu. Zavřela jsem za sebou balkonové dveře, abych to nemusela poslouchat. V ten moment se v předsíni ozvalo šoupání. Tomáš stál ve dveřích kuchyně. Měl na sobě jenom trenýrky, vlasy slepené potem, obličej oteklý do červena. Oči měl napůl zavřené, mžoural do světla.
Podíval se na mě, prstem si přejel přes suché rty a zívl. Žádné překvapení, žádný stud.
„Čau,“ zaskřehotal. „Kde je máma?“
„Věší ti prádlo.“
Došel k lince, ignoroval mě a otevřel lednici. Vyndal láhev s vodou a napil se přímo z hrdla. Voda mu tekla po bradě a kapala na linoleum. Pak se podíval na poličku.
„Není tady kafe,“ řekl do prázdna.
„Došlo.“
Ztěžka se na mě otočil. Začínal se probouzet a s tím přicházela podrážděnost. „Jak jako došlo? Máma včera říkala, že ho koupí.“
„Nekoupila. Koupila jsem jí jídlo, aby měla co jíst, protože ty jí zjevně na nákup nepřispíváš.“
Bouchl dveřmi od lednice. „Co se do toho sereš? Jsi tady na návštěvě na pět minut a hned děláš dusno.“
V tu chvíli se rozletěly dveře z balkonu a dovnitř vtrhla máma. Měla červené tváře od zimy. Okamžitě zhodnotila situaci – Tomáš naštvaný u linky, já naproti němu. Její těžiště se okamžitě přesunulo k němu.
„Tomáši, broučku, ty už jsi vzhůru? Je ti líp?“ Přistoupila k němu a sáhla mu na čelo.
Cukl hlavou. „Není tady kafe. A ona na mě hned od rána štěká.“
Máma se na mě otočila. Oči jí ztmavly. „Klárko, nech ho. Vidíš, že mu není dobře. Proč ho provokuješ?“
„Já ho provokuju? Přijedu sem, chci ti pomoct, najdu tě na kolenou u vany, jak drhneš jeho špínu z nočního tahu, paní Novotná se ti tu směje do obličeje, a ty se ho ještě zastaneš?“
„Nekřič na mě v mém vlastním bytě!“ vyštěkla máma. Ruce měla zaťaté v pěst podél těla.
Tomáš se ušklíbl. „No jasně. Slečna dokonalá přijela rozdávat rozumy.“ Obešel mě, strčil do mě ramenem, naprosto zbytečně, protože místa tam bylo dost, a odploužil se zpátky do pokoje. Dveře za ním zapadly.
Zůstaly jsme v kuchyni samy. Ticho rušilo jen odkapávání vody z balkonové šňůry.
Čekala jsem, že máma teď něco řekne. Že si sedne, složí obličej do dlaní a přizná, že už to nezvládá. Že mi konečně řekne, abych jí pomohla dostat ho na léčení. Něco, co dělají normální dospělí lidé, když se svět hroutí.
Ale ona přešla k lince, vzala hadr a začala utírat ty tři kapky vody, co Tomášovi spadly z brady na zem. Dělala to pečlivě, jedním tahem. Pak hadr propláchla pod tekoucí vodou, vyždímala ho a položila na okraj dřezu přesně tak, jak to dělala vždycky.
Podívala se na mě. Její pohled nebyl ani zoufalý, ani zmatený. Byl chladný a naprosto jasný.
Dívala se na mě jako na někoho, kdo jí přišel zničit jedinou práci, která jí v životě zbyla. Nepotřebovala zachránit. Potřebovala ho přesně takového, jaký je. Zmačkaného, neschopného, páchnoucího. Kdyby si uměl vyprat sám, kdyby si koupil svoje kafe, kdyby došel do bytu rovně, neměla by koho bránit před sousedy. Neměla by komu žehlit puky. Byla by jen stará ženská sama v paneláku.
V ten moment celá moje zlost zmizela. Zbylo jen naprosté, prázdné nepochopení.
Vzala jsem z věšáku svou bundu. Obouvala jsem si boty a sledovala ji přes pootevřené dveře. Pračka v koupelně cvakla, program na krátké praní skončil.
Máma se ani nerozloučila. Obešla mě, došla k pračce, otevřela dvířka a vytáhla Tomášovu čistou, voňavou flanelovou košili. Položila si ji přes předloktí a začala jemně uhlazovat límec.
