Článek
„O Aničku se nemusíte bát. Ta vám určitě nepřidělává starosti.“
Třídní učitelka se usmála a přisunula mi přes stůl její sešit. Písmo bylo úhledné, nadpisy podtržené pravítkem. Na okraji stránky měla dcera malou kytičku. Paní učitelka ještě dodala, že by se mohla častěji hlásit. Odpovědi většinou zná, jen čeká, až je řekne někdo jiný.
Přikývla jsem. Ani já nebyla ve škole moc průbojná.
V další třídě mě čekala schůzka kvůli Kubovi. Bylo mu šest a první měsíce ve škole pro nás znamenaly hledání přezůvek, zapomenuté úkoly a telefonáty, že se zase s někým postrkal. V kabelce jsem měla papírek s otázkami, které jsem chtěla jeho učitelce položit. Pro Aniččinu schůzku jsem si žádné nenapsala.
Když jsem večer přišla domů, děti seděly u stolu a hrály pexeso. Kuba právě otáčel třetí kartičku. Anička mu ji dovolila nechat.
„Paní učitelka tě moc chválila,“ řekla jsem jí. „Aspoň s tebou nemám starosti.“
Usmála se. Pak posunula bratrovi dvojici aut, kterou sama našla.
Vždycky se s ní dalo domluvit
S Aničkou se odmalička snadno odcházelo z hřiště. Chtěla ještě jednou na skluzavku a potom přišla. Bylo mi příjemné, že jí nemusím všechno opakovat pětkrát. Po některých večerních hádkách s Kubou jsem neměla sílu ani hledat druhou ponožku.
Tomáš pracoval na směny. Když nebyl doma, zvládali jsme podvečery ve třech. Já chystala jídlo, Kuba mi vysvětloval, proč nemůže napsat poslední řádek, a Anička už měla úkol hotový.
Někdy mu sama vytáhla ořezávátko. Někdy mi řekla, že svačinu na zítřek si může nachystat. V devíti letech se jí líbilo, že smí použít nůž a vybrat vlastní krabičku.
Já ji za to chválila. U babičky, před kamarádkou i jen tak v kuchyni. Říkala jsem o ní, že je moje pravá ruka. Nikdy mě nenapadlo, jestli to také znamená něco, co po ní vlastně nechci.
Kino, které zase nevyšlo
Na sobotu jsme měly domluvené kino. Jen my dvě. Anička vybrala film, našla v krabičce peníze na popcorn a ve čtvrtek mi připomněla, že musíme koupit lístky.
V pátek Kuba přišel ze školy s teplotou. Tomáš měl víkendovou směnu a máma byla na návštěvě u sestry. Zkoušela jsem vymyslet, kdo by s ním zůstal, ale večer už bylo jasné, že nikam nepůjdeme.
Sedla jsem si k Aničce na postel.
„Mrzí mě to. Musíme to přeložit.“
„Nevadí,“ řekla.
Měla na kolenou knížku a otočila stránku. Já začala vysvětlovat, že půjdeme hned příští týden, jestli budou film ještě dávat, a když ne, vybereme jiný.
„Já vím, mami. V pohodě.“
Pohladila jsem ji a šla měřit Kubovi teplotu. Ulevilo se mi. Žádné přemlouvání, žádné slzy, které bych nemohla napravit.
V sobotu ráno jsem našla na lince dvě malé lahve s vodou. Anička je nachystala, abychom nemusely v kině kupovat pití. Uložila jsem je do lednice.
Sešit pod postelí
Ve středu odpoledne mi přišla zpráva od její učitelky. Psala, že Anička od pátku nemá pracovní sešit na matematiku. Ve škole si půjčuje od sousedky, ale doma potřebuje mít vlastní. Prosila mě, ať ho s ní zkusím najít.
Překvapilo mě to. Na otázku, jestli má úkoly, dcera celé dny odpovídala, že ano. Neřekla ani slovo o tom, že něco hledá.
Zeptala jsem se jí hned ve dveřích, když přišla z družiny.
„Já ho najdu.“
„A kde jsi ho měla naposledy?“
„Nevím.“
Odnesla aktovku do pokoje. Čekala jsem, že za chvíli přijde se sešitem v ruce. Po deseti minutách jsem šla za ní.
Klečela u postele a jednou rukou držela zdvižený přehoz. Druhou měla pod matrací. Vedle ní stála sklenice s vodou. Na stole ležel otevřený obyčejný sešit s několika příklady.
„Už ses dívala do školy?“
Zavrtěla hlavou.
Potom vytáhla pracovní sešit. Spodní půlka byla zkroucená, listy slepené a na obálce velká hnědá skvrna.
„Vylila jsem na něj čaj.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
Anička začala oddělovat dvě stránky. Držely u sebe. Táhla pomalu, aby se neroztrhly.
„Zkoušela jsem to spravit.“
Vybavila jsem si, jak se mě v pátek ptala, kde máme kuchyňské papírové utěrky. Odpověděla jsem, že v komoře, a dál hledala teploměr. Na nic dalšího jsem se nezeptala.
„Ale pak jsi řekla paní učitelce, že ho nemůžeš najít?“
Přikývla. Dívala se pořád na sešit.
„To se přece nedělá, Aničko.“
Věta ze mě vyšla dřív, než jsem si všimla, jak pevně svírá ten papír.
„Já vím.“
Začala plakat. Ne hlasitě. Slzy jí kapaly na ruce a ona je otírala o kolena. Posadila jsem se vedle ní na zem.
„Bála ses, že se budu zlobit?“
„Taky.“
„A čeho ještě?“
Chvíli neodpovídala.
„Kuba byl nemocnej. A ty jsi říkala, že už nevíš, co dřív.“
Vyslovila to stejným tónem, jako když mi vysvětluje, proč počkala s koupelnou, až si vyčistím zuby já.
Já to přece myslela hezky
Objala jsem ji. Chtěla jsem okamžitě říct, že mi nikdy nepřidělává starosti a že mi může říct všechno. Jenže právě to první jsem jí opakovala tak často, že se toho začala držet i se zničeným sešitem v ruce.
„Tohle mi říct můžeš,“ vypravila jsem ze sebe. „I když mám hodně práce.“
Otřela si nos a podívala se na sešit.
„Musí se koupit novej?“
„Asi ano.“
„Je drahej?“
Nevěděla jsem. Řekla jsem jí to. Potom jsem vzala telefon, abych napsala učitelce, co se stalo.
Anička mě chytila za rukáv.
„Můžeš jí napsat, že jsem ho fakt zkoušela usušit?“
Připsala jsem to. Ale také jsem jí vysvětlila, že zítra budeme muset říct pravdu i o tom hledání. Přikývla a rozplakala se znovu.
Bylo potřeba napravit její lež. Zároveň jsem se bála, že odteď bude svoje nehody schovávat ještě pečlivěji.
Večer jsem to vyprávěla Tomášovi. Opřel se o linku a chvíli mlčel.
„Já jí taky říkám, že aspoň ona má rozum,“ řekl.
Vzpomněla jsem si na rodinné návštěvy. Na Kubovo pobíhání kolem stolu a Aničku, která tiše sedí, dokud ji nepochválíme. Mysleli jsme to hezky. Vždycky jsme to mysleli hezky.
Co všechno jí nevadilo
Druhý den jsem šla s Aničkou do školy. Učitelka nás nechala domluvit. Řekla, že se nehody stávají, domluvily jsme pořízení nového sešitu a do té doby kopie stránek. Anička se omluvila, že tvrdila něco jiného.
Já jsem se k tomu vracela ještě dlouho. Vybavovala jsem si věci, které jí údajně nevadily. Že Kuba snědl poslední jogurt. Že jsme na výletě vybrali cestu k hřišti místo k rozhledně. Že jsem jí skočila do vyprávění, protože bratr právě shodil něco ze stolu.
Nedokázala jsem zpětně poznat, kdy jí to opravdu bylo jedno.
Když ale další sobotu řekla, že nechce k obědu omáčku, měla jsem na jazyku, že ji přece vždycky jí.
Pak jsem se zeptala, co jí na ní vadí.
„Ty velký kusy cibule.“
Vidličkou je vybírala na kraj talíře. Nic víc za tím nebylo. Ani nemuselo.
Kino jsme stihly
Na film jsme nakonec šly. Anička si vzala peníze na popcorn, já dvě malé lahve. Když jsme se usadily, chtěla jsem se jí zeptat, jestli se na mě kvůli minulé sobotě zlobila.
Zeptala jsem se.
Chvíli rovnala bundu na vedlejším sedadle.
„Jo.“
Čekala jsem, že dodá, že jen trochu. Neudělala to.
„Chápu,“ řekla jsem.
„Ty jsi nemohla. Ale já se stejně zlobila.“
Přikývla jsem. Anička natáhla ruku do krabice a nabídla mi popcorn. Potom zhasla světla a na plátně se objevil první obrázek.
Nech ho počkat
O pár dní později přišla za mnou do kuchyně. Chtěla mi ukázat komiks, který kreslila s kamarádkou. V prvním okénku seděla kočka ve vlaku a průvodčí ji žádal o jízdenku.
Anička začala vysvětlovat, proč má kočka kufr plný sardinek. Z pokoje se ozval Kuba. Nemohl najít nabíječku ke svítilně.
„Hned přijdu,“ zavolala jsem a pootočila se ke dveřím.
Anička zavřela desky.
„Tak já ti to ukážu potom.“
Ten pohyb jsem znala. Z pokoje se ozvalo další volání a já už cítila, jak mě to táhne hledat nabíječku, aby byl klid.
„Kubo, teď poslouchám Aničku. Za chvíli přijdu.“
Dcera desky neotevřela hned.
„On bude pořád křičet.“
„Asi chvíli bude.“
Vytáhla papír a ukázala mi druhé okénko. Kočka vystupovala ve špatné stanici. Kuba přišel až ke dveřím kuchyně a znovu se zeptal na nabíječku.
Anička se na něj podívala.
„Počkej. Ještě jsem neskončila.“
Chtěla jsem jí připomenout, ať to řekne mileji. Místo toho jsem si přisunula její obrázek, abych přečetla poslední bublinu.
