Článek
Nechtěla jsem, aby se u nás někdo cítil jako nájemník, kterému jen vyhradíme polici v lednici. Když jsme se rozhodli přijmout zahraniční studentku, představovala jsem si společné večeře a výlety. Dnes si říkám, že na tom přání nebylo nic špatného. Jen jsem asi příliš rychle uvěřila, že ho máme všichni stejné.
Pokoj jsme připravovaly společně
Sedmnáctiletá Klára s příjezdem Inés souhlasila. Pomáhala mi vyklidit pracovnu a vybrala jí povlečení. Inés bylo osmnáct, přijela ze Španělska a měla u nás strávit pololetí. Těšila jsem se i za dceru. Angličtinu měla dobrou, ale mluvit se před ostatními styděla. Tady ji bude používat každý den, říkala jsem manželovi.
První víkend jsme dívkám ukázali město. Inés fotografovala náměstí a večer nám ukazovala svůj domov. Klára se smála jejímu vyprávění o mladším bratrovi. Seděla jsem s nimi dlouho u stolu, přestože už byly hrnky prázdné. Takhle nějak jsem si hostitelství představovala.
Pak jsem začala chystat soboty. Vyhlídka, muzeum, sousední město. Manžel občas zůstal doma, ale s dívkami jsem počítala. Když Klára chtěla odjet za kamarádkou, připomněla jsem jí, že Inés zatím nikoho moc nezná. Dcera nakonec zůstala.
Považovala jsem to za ohleduplnost.
Inés za každý výlet poděkovala a posílala rodičům fotografie. Z toho jsem usuzovala, že je spokojená. Když po návratu zavřela dveře pokoje, myslela jsem, že je unavená z cizího jazyka. Nedocházelo mi, že celý den mluvila hlavně se mnou a Klára jen občas něco doplnila.
Brigádu si domluvila beze mě
Po šesti týdnech, ve čtvrtek večer, Klára oznámila, že bude v sobotu pomáhat v květinářství. Chtěla si vydělat na letní cestu s kamarádkou. Já už měla koupené tři vstupenky na prohlídku zámku. O výletu jsem mluvila při večeři, ale na konkrétní sobotu jsem se jí nezeptala.
Vyčetla jsem jí, že Inés nechává samotnou. Klára odpověděla, že přece pojedu já. Namítla jsem, že studentka přijela do rodiny, a ne na dovolenou se mnou. Dcera na chvíli zmlkla. Potom řekla, že brigádu přesouvat nebude. Souhlasila s tím, aby u nás Inés bydlela, ne s tím, že jí obsadím každou sobotu.
Zamrzelo mě to. Vždyť jsem výlety platila, zjišťovala spoje a chystala jídlo. Najednou to znělo, jako bych jim dělala něco nepříjemného.
V pátek ráno seděla Inés u snídaně s telefonem v ruce. Ukázala mi zprávu od spolužačky, která ji zvala na sobotu do města. Připomněla jsem jí zámek. Znejistěla a začala psát, že nepřijde. Klára jí anglicky řekla, ať zatím nic neruší. Potom se zeptala mě, jestli opravdu potřebuju, aby jely obě.
Inés položila telefon na stůl. Vysvětlila mi, že už několikrát odmítla spolužáky, protože jsem měla připravený program. Nechtěla mě urazit. Výlety se jí líbily, ale chtěla se také seznámit s lidmi ze školy. Poslouchala jsem a bylo mi trapně, že se přitom pořád omlouvá.
Volná sobota mi nebyla příjemná
Řekla jsem jim, že zámek zruším. Za vstupenky mi peníze nevrátili. Chvíli jsem měla chuť nechat potvrzení objednávky ležet na stole, aby viděly, že to nebyl jen nezávazný nápad. Pak jsem ho uklidila. Vždyť jsem ty lístky koupila sama.
Ještě v pátek jsem zavolala sestře a domluvila se s ní na sobotní návštěvě. Už dlouho mě zvala, ale já ji odkládala, protože jsem nechtěla nechat Inés doma. Sestra měla radost. Druhý den Klára odešla do květinářství a Inés za spolužačkou. Obě se se mnou rozloučily úplně normálně. Jejich lehkost mě skoro zranila.
U sestry mi bylo dobře. Přesto jsem několikrát kontrolovala telefon, jestli mi některá nenapsala. Večer Inés vyprávěla o kavárně a Klára o zákazníkovi, který si spletl vyzvednutí kytice o celý týden. Smály se a já měla radost, že si rozumějí. Současně mi bylo líto, že jsem jejich den poznávala až z vyprávění.
Další sobotu zatím neplánuju. Vím, že mi ji dívky nemusí věnovat jen proto, že jsem koupila lístky. Jen mě překvapilo, kolik jsem od těch šesti měsíců čekala pro sebe. Mohu je pozvat na výlet tak, aby se nebály odmítnout, když na mně zklamání pořád tolik poznají?
