Článek
S Jarkou jsme v balírně pracovaly osm let. Věděla, jakou piju kávu, a při společných ranních jsme si vyprávěly i věci, které člověk neříká každému. Když jsem se rozváděla, nosila mi obědy navíc, protože správně tušila, že si doma moc nevařím. Nepovažovala jsem ji jen za kolegyni.
Bylo nás tam devět žen. Pracovalo se od pondělí do soboty a podle rozpisu jsme mívaly volno i ve všední den. Výměny vedoucí dovolovala, pokud zůstala všechna místa obsazená a obě zaměstnankyně jí změnu potvrdily. Jarka sbírala naše požadavky a nosila jí předběžný rozpis. Byla ochotná obcházet šatnu s papírem, takže jsme jí tu práci rády nechávaly.
Začalo to jednou sobotou
Na podzim se Jarka začala starat o maminku. Vozila jí nákupy, připravovala jídlo a domlouvala se se sestrou, která bydlela kus za městem. Jednou při svačině položila telefon vedle hrnku a řekla, že už neví, jak všechno poskládat. Nabídla jsem jí, že vezmu její sobotu, pokud si za mě odpracuje středu, kterou měla původně volnou.
Mně středeční volno vyhovovalo. Vyřídila jsem si nákup, zašla ke kadeřnici a nemusela o víkendu vymýšlet, co podniknout sama. Za výměnu jsem nic nechtěla. Každá jsme dostaly normálně zaplaceno podle toho, co jsme skutečně odpracovaly.
Jarka mi potom přinesla čokoládu. Poděkovala a ukazovala mi fotografii maminky u kuchyňského stolu. Měla jsem radost, že jí dokážu trochu ulevit, aniž bych kvůli tomu musela převrátit svůj život.
Brzy jsem pomáhala i ostatním
Později mě Jarka poprosila o sobotu za Věru. Vysvětlila mi, že jí Věra opakovaně pomohla ve všední den, když potřebovala odjet k matce, a teď by jí to ráda nějak vrátila. Věra si vezme mou středu, já její sobotu. Potvrdily jsme změnu vedoucí a bylo hotovo.
Takových domluv přibývalo. Nepracovala jsem každou sobotu, ale dvě měsíčně nebyly výjimkou. Jarka vždycky přišla s konkrétním jménem a termínem. Tvrdila, že jí holky pomáhají s péčí a ona se jim snaží vyjít vstříc. Nenapadlo mě zjišťovat, kdo ji kdy zastoupil. S ostatními jsme si většinou jen potvrdily datum a oznámily změnu vedoucí.
Asi po třech měsících jsem si všimla, že jsou při těch rozhovorech stručnější. Když jsem chtěla s Irenou upřesnit, kterou středu za mě přijde, odkázala mě na Jarku. Prý už s ní všechno vyřídila. Považovala jsem to za zvyk. Teprve později mi došlo, proč také přestaly děkovat.
Potřebovala jsem jeden víkend
V březnu měla dcera přijet s přítelem oznámit mi termín svatby. Bydlela daleko a jiný víkend se jí nehodil. Na sobotu jsem měla napsanou svou pravidelnou směnu, proto jsem se v šatně zeptala, jestli by ji některá nevyměnila. Nabídla jsem dvě různé středy i další sobotu.
Věra zavrtěla hlavou. Irena se ani nepodívala od skříňky. Pak poznamenala, že jsem si za ty víkendy přece dost polepšila, tak snad můžu jednou oželet rodinný oběd. Myslela jsem, že mluví o sobotním příplatku. Řekla jsem jí, že nejde o oběd a že jsem její směnu vzala už třikrát.
„Vždyť jsem ti za každou dala tři stovky,“ odpověděla.
Zůstala jsem stát s bundou v ruce. Irena viděla, že nerozumím. Vytáhla telefon a otevřela rozhovor s Jarkou. Na displeji byla zpráva, že sobota je domluvená, ale Marcela už toho má hodně a chce tři sta korun. Poslat je má Jarce, ať se to neřeší před ostatními.
Moje ochota měla ceník
Sedly jsme si v prázdné jídelně a Irena mi ukázala další zprávy i odeslané platby. Za tři soboty poslala devět set korun. Myslela si, že Jarka dostává malou část za domlouvání a zbytek předává mně. Proto ji moje prosba o výměnu popudila. Podle ní jsem chtěla nejdřív vydělávat na ostatních a potom od nich čekala laskavost.
Když jsme přizvaly Věru, ukázalo se, že platila také. Jarka jí vysvětlila, že nechci peníze přebírat v práci, aby se na mě neobrátily další ženy. Věra mi při poslední výměně nabízela kávu a já ji odmítla, protože jsem spěchala. Teď říkala, že si mou stručnost vyložila jako povýšenost. Než jsme z jídelny odešly, nabídla se, že sobotu při dceřině návštěvě vezme. Svůj původní program prý může přesunout.
Doma jsem projela vlastní zprávy. Byly v nich prosby, jména kolegyň a několikrát i zmínka o tom, jak moc Jarce pomáhám s maminkou. O penězích ani slovo. Uložila jsem si je a pak dlouho seděla u stolu. Nevěděla jsem, co z našeho povídání o její rodině ještě můžu považovat za pravdu.
Nestačilo peníze poslat zpátky
Jarku jsem zastavila druhý den před směnou. Nejdřív tvrdila, že došlo k nedorozumění a ženy jí přispívaly dobrovolně. Když jsem jí ukázala zprávu se svým jménem a částkou, změnila vysvětlení. Prý jí domlouvání zabíralo večery a nikdo neviděl, kolik telefonátů musela vyřídit. Připomněla i nákupy pro matku.
Řekla jsem jí, že kdyby chtěla za sestavování rozpisu odměnu, měla si ji domluvit otevřeně. Nemohla lidem tvrdit, že si nechávám platit za pomoc. Nabídla, že všechno vrátí a už o tom nebudeme mluvit. To jsem odmítla. Ostatní by dál věřily, že jsem peníze nejdřív požadovala a nyní jen ustoupila.
Při přípravě dubnového rozpisu jsme proto zůstaly v jídelně i s vedoucí. Na stůl jsem položila své domluvy. Irena a Věra ukázaly platby. Jarka nakonec přiznala, že mi nic nepředala a že jsem o vybírání nevěděla. Dívala se přitom do papíru před sebou. Čekala jsem, že se na mě aspoň jednou podívá.
V práci spolu zůstáváme
Peníze vrátila během dvou týdnů. Vedoucí převzala rozpis a další výměny si potvrzujeme přímo mezi sebou. Jarka v balírně zůstala. Když něco potřebuje pracovně, odpovím jí, ale na kávu už spolu nesedáme. Ani ona se o to nepokouší. O její mamince od té doby nic nevím.
Dcera tehdy přijela a díky Věře jsem s ní mohla strávit celý víkend. Později jsem za Věru vzala sobotu, kterou si sama vybrala. Bylo mi trochu trapně, že jsme si i tuhle domluvu tak přesně zopakovaly. Přesto jsem byla ráda, že mezi námi nezůstalo jen podezření, se kterým mě tehdy poslouchaly v šatně.
Někdy si vzpomenu, jak jsem Jarce při svačině říkala, ať se nebojí znovu ozvat, kdyby potřebovala pomoct. Tehdy už od ostatních vybírala peníze. Já vedle ní jedla chleba, ptala se na její matku a vůbec netušila, proč se mnou ženy u vedlejšího stolu přestaly mluvit o volných víkendech.
