Článek
Maminka si fotografie prohlížela každou neděli po obědě. Měla je v albech, v papírových obálkách i zasunuté za sklem příborníku. Když k ní přišla některá z vnuček, vytáhla snímek z jejího dětství a hledala podobu s někým z rodiny. Sama na těch novějších většinou chyběla. Dlouho totiž právě ona držela fotoaparát.
Před osmdesátinami jsem se jí zeptala, co by si přála. Řekla, že chce mít jednou všechny pohromadě a nemuset nikoho přemlouvat, aby se podíval do objektivu. Rodinné focení mi připadalo jako dárek, ze kterého bude mít radost i za několik let.
Chtěla jsem všechno domluvit předem
Vybrala jsem fotografa v sousedním městě. Na stránkách měl rodiny v obyčejném oblečení, žádné přehnané pózy ani umělé květiny. Za osmnáct upravených fotografií chtěl čtyři tisíce dvě stě korun. Album jsem plánovala sestavit sama, doplnit ho obrázky z oslavy a nechat vytisknout ve dvou kusech, pro maminku a pro nás.
Při objednání jsem výslovně napsala, že maminka používá vozík. Doma se někdy přesune do křesla, ale na focení chtěla zůstat ve svém vozíku. Fotograf odpověděl, že do ateliéru vede vstup bez schodů a prostor připraví. Poslala jsem mu také, že hlavním důvodem focení jsou její narozeniny a nejdůležitější bude společná fotografie.
Sešli jsme se tam já s manželem, bratr se ženou a naše tři dospělé děti. Maminka měla modrou halenku, kterou jsme spolu vybíraly týden předem. Doma jsem jí nabídla šátek, ale odmítla ho. Chtěla mít vidět brož od tatínka. Před odjezdem si ji ještě jednou narovnala v zrcadle.
U kraje bylo nejvíc místa
Fotograf nás přivítal, pomohl otevřít druhé křídlo dveří a nabídl mamince vodu. To mě uklidnilo. Nečekala jsem žádný problém a jeho pokyny jsem brala jako součást práce, kterou umí lépe než my.
Nejdřív postavil maminku doprostřed a ostatní rozestavil kolem ní. Pak nás několikrát přesunul. Bratr prý zakrýval dceru, já měla stát blíž k manželovi a vozík nakonec posunul na pravou stranu skupiny. Vysvětlil, že tam bude mít maminka víc prostoru a my se kolem ní nemusíme tolik mačkat. Sledovala jsem, kam si mám stoupnout, a maminky jsem se ani nezeptala, jestli jí nové místo vyhovuje.
Po několika záběrech nás požádal, ať zůstaneme stát. Maminky se zeptal, zda ji může odvézt stranou, aby zkusil i další sestavy. Souhlasila. Potom fotil vnoučata, oba páry a mě s bratrem. Maminka seděla vedle okna, držela kabelku na klíně a smála se tomu, jak vnuk neumí nechat ruce v klidu. Na konci jí udělal samostatný portrét. Když jsme odjížděli, řekla, že už se těší, kterou společnou fotografii vybereme na první stránku.
V galerii jsme stáli bez ní
Odkaz přišel za dvanáct dní. Fotograf vybral a upravil osmnáct snímků, jak jsme se domluvili. Otevřela jsem je večer na notebooku a rovnou si vedle připravila složku na album.
Na úvodní fotografii jsme stáli já, bratr, naši partneři a děti. Všichni jsme se dívali do objektivu. Maminka tam nebyla. Další snímek zachycoval děti, potom nás s bratrem, potom jednotlivé páry. Projela jsem galerii až na konec a našla maminčin portrét. Byl hezký. Měla na něm přesně ten trochu pobavený výraz, se kterým poslouchá rodinné vyprávění. Brož byla dobře vidět. Jenže na žádné z dodaných fotografií nebyla s námi.
Vrátila jsem se na začátek. Pamatovala jsem si, že nás přece společně fotografoval. Hotová galerie vypadala jako setkání dvou rodin, ke kterému někdo přidal portrét starší paní. Prošla jsem ji ještě jednou, tentokrát pomalu, snímek po snímku.
Manžel nejdřív myslel, že mi přišla jen část. Když zjistil, že ne, navrhl napsat fotografovi. Já už jsem ale skládala zprávu a několikrát ji mazala. Nechtěla jsem útočit kvůli něčemu, co mohlo mít jednoduché vysvětlení. Zeptala jsem se tedy, kde najdu společné fotografie s oslavenkyní.
Vozík se mu do skupiny nehodil
Odpověděl druhý den. Společné záběry podle něj působily nevyváženě. Vozík příliš přitahoval pozornost a skupina pak nevypadala přirozeně. Proto vybral čistší varianty bez něj. Mamince udělal pěkný samostatný portrét, který se přece dá do alba vložit vedle ostatních.
Volala jsem mu. Zeptala jsem se, jestli si uvědomuje, že bez vozíku znamenalo při tomhle výběru také bez mojí matky. Začal vysvětlovat, že hodnotil obraz, nikoli člověka. Připomněla jsem mu svou objednávku a přečetla větu o společné fotografii. Chvíli mlčel. Pak připustil, že při výběru dal přednost tomu, co se líbilo jemu. Hned však dodal, že mi chtěl odevzdat co nejlepší práci, a nabídl větší tisk maminčina portrétu zdarma.
Odmítla jsem. Po hovoru jsem zavřela rozpracované album. Představovala jsem si, jak mamince vysvětluju, proč má být na jiné stránce než my ostatní. Při focení mi různé sestavy připadaly samozřejmé. Teď mě mrzelo hlavně to, že jsem hlídala pokyny fotografa pozorněji než to, jak se při přesouvání cítí ona.
Maminka nechtěla začínat znovu
Mamince jsem galerii ukázala při návštěvě. Nejdřív pochválila fotografie vnoučat. Potom se zeptala, kde jsme všichni. Řekla jsem jí, co mi fotograf napsal. Měla jsem chuť jeho větu zmírnit, ale nakonec jsem jí zprávu nechala přečíst.
Chvíli si prohlížela vlastní portrét. Pak se podívala na společný snímek bez sebe a zeptala se, jestli jsme nějaký úplný vůbec vyfotili. Ujistila jsem ji, že ano. Nabídla jsem, že objednám jiné focení a tentokrát si všechno pohlídám. Ona však nechtěla znovu shánět rodinu, vybírat oblečení a cestovat. „Já nechci vypadat jako z časopisu. Chci tam být s vámi,“ řekla.
Domluvila jsem u fotografa schůzku nad původními záběry. Maminka chtěla jet se mnou. Bratr nabízel, že to vyřídí místo ní, ale odmítla. Prý si tu fotografii chce vybrat sama. V autě jsem jí začala vysvětlovat, co všechno mu hodlám říct. Požádala mě, ať nejdřív nechám mluvit jeho.
Jednu společnou jsme našly
Na monitoru nám otevřel i nevybrané fotografie. Na jedné měl vnuk zavřené oči, na další se bratr díval stranou. Pak přišel záběr, kde jsme byli všichni. Maminka seděla u pravého kraje, já stála za ní a měla ruku na jejím rameni. Vozík byl vidět celý. Nikdo ale nemrkal ani se netvářil nepřítomně.
Maminka ukázala na obrazovku. Chtěla právě tuhle. Fotograf ještě navrhl těsnější ořez, ale ona požádala, aby ji nechal celou. Tentokrát souhlasil. Omluvil se, že společný snímek vyřadil navzdory domluvě, a slíbil ho upravit a doplnit do galerie. Za nesplněný původní požadavek nabídl slevu dvanáct set korun. Přijala jsem ji a peníze později poslal zpátky.
Album jsem dokončila. Na první stránce jsme všichni a maminčin portrét je až dál, vedle snímků z narozeninového oběda. Má ho doma a návštěvám ho ukazuje. Další focení u stejného člověka už objednávat nebudu, přestože výsledná společná fotografie se nám líbí.
Maminka si své přání nemusela teprve ujasňovat. Řekla mi ho ještě před narozeninami a já ho předala dál. Přesto nakonec seděla před monitorem a znovu vysvětlovala, že chce být s vlastní rodinou na jednom snímku. Fotografie už je v pořádku. To odpoledne bych jí ale ráda ušetřila.
