Článek
S Martinem jsme si na začátku řekli, že děti nechceme. Nebyl to jeho požadavek, kterému bych ustoupila. Měla jsem ráda naši volnost, víkendy ve dvou a večery, kdy jsme nemuseli myslet na nikoho dalšího.
Za osm let jsme si vytvořili život, ve kterém mi bylo dobře. Bydleli jsme v jeho třípokojovém bytě, jeden pokoj sloužil jako pracovna. Když u nás občas přespala moje neteř Eliška, rozložili jsme jí tam lehátko. Ráno jsme ho zase uklidili a jeli společně na výlet.
Myslela jsem jen na první dny
Moje sestra zemřela po krátké nemoci. Elišce bylo šestnáct, tatínka ztratila už jako malá. Naše máma bydlela daleko a sama potřebovala pomoc. Chtěla jsem, aby Eliška zůstala aspoň ve své škole. Po pohřbu jsem jí v sestřině kuchyni řekla, že půjde ke mně.
Martin mi večer udělal čaj. „Jasně, pár týdnů tu může být. Než vymyslíme, co dál.“ Přikývla jsem. Nedokázala jsem tehdy řešit nic vzdálenějšího než pondělí, kdy měla Eliška znovu přijít do třídy. Jeho větu jsem slyšela, ale její omezení jsem odsunula.
Odvezl nás pro oblečení, vyklidil v pracovně polici a koupil lampičku. Když Eliška první večer nechala večeři nedotčenou, schoval jí porci na později. Každou takovou drobnost jsem si vykládala jako znamení, že se s novou situací sžívá stejně jako já. Elišce jsem při vybalování řekla: „Tady jsi doma. Nemusíš si všechno nechávat v tašce.“
Začala jsem vybírat postel
Eliška u nás byla šestý týden, když mě v obchodě s nábytkem zaujala úzká postel se zásuvkami. Vyfotila jsem ji a doma ukázala Martinovi. Lehátko vrzalo a Eliška si ráno stěžovala na záda. Počítala jsem rozměry, abychom vedle postele nechali místo i na jeho stůl.
„Proč bychom kupovali postel?“ zeptal se. „Vždyť se mi tam pak nevejde křeslo.“ Zpočátku jsem mu vysvětlovala, že křeslo můžeme přestěhovat do ložnice. Teprve když zavrtěl hlavou a položil telefon na stůl, pochopila jsem, že se nebavíme o nábytku.
„Já tu pracovnu chci zase používat, Verčo. Říkali jsme pár týdnů.“ Zeptala jsem se, kam má podle něj Eliška jít. Myslel, že se domluvím s mámou, případně že od září bude přes týden na internátu. Všechno to říkal klidně. Já cítila, jak mi začíná bušit srdce.
Každý jsme čekali něco jiného
„Vždyť jsi jí koupil lampičku,“ připomněla jsem mu. „A to si měla svítit mobilem?“ odpověděl. Nemohla jsem mu vyčítat, že jí pomohl. Přesto mě bolelo slyšet, že věci, ve kterých jsem viděla společnou budoucnost, pro něj byly jen dočasným řešením.
Řekla jsem mu, že ji nechci znovu někam posílat. Martin si promnul obličej. „Já ale nechci vychovávat dítě. Ani teď. To jsme přece oba věděli.“ Měl pravdu o našem původním rozhodnutí. Jenže moje sestra už nebyla a její dcera spala za zdí. Moje představa života se změnila, jeho zůstala stejná.
Druhý den mi Eliška ukázala zprávu od spolužačky. Její maminka by ji prý na čas nechala bydlet u nich. „Nechci, abyste se kvůli mně rozešli,“ řekla a dívala se do telefonu. Hádku slyšela. Zasáhlo mě, že si sama shání další místo, zatímco já jí slibuju domov.
Odešly jsme spolu
S Martinem jsme ještě několik večerů hledali řešení. Nabídl, že přispěje na internát a Eliška k nám může občas přijet na víkend. Zeptala jsem se na prázdniny a Vánoce. „Na návštěvu ano. Ale bydlet tu už nebude,“ řekl. Já chtěla, aby se měla kam vracet, a on společnou domácnost ve třech odmítal.
Našla jsem malý nájem nedaleko školy. Kauce spolkla většinu mých úspor a Eliščin pokoj byl menší než Martinova pracovna. Když jsme tam poprvé přišly, zeptala se, jestli může mít na zdi fotografii svojí mámy. Řekla jsem, že ano, a musela se otočit k oknu, protože jsem se rozplakala.
Martin nám pomohl odstěhovat krabice. U auta mě objal a chvíli jsem měla chuť všechno zastavit. Pořád jsem ho milovala. Neodešla jsem proto, že bych v něm najednou viděla špatného člověka. Jen jsem už nedokázala žít s ním a nechat Elišku hledat domov jinde.
Jsme odstěhované tři měsíce. S Martinem si občas napíšeme a jeho zprávy mě dokážou rozhodit na celý večer. K návratu se ale nechystám. Elišce jsem pořídila obyčejnou postel a sobě rozkládací gauč. Když se ptala, jestli si smí na čelo postele nalepit fotky kamarádek, nemusela jsem ji žádat, aby počkala, jak to s námi bude dál.
