Článek
V třiašedesáti jsem poprvé zaplatila příplatek za jednolůžkový pokoj. Dcera se ptala, jestli mi nebude večer smutno. Ukázala jsem jí program čtyřdenního zájezdu a řekla, že po třiceti letech rodinných dovolených snad jednu zvládnu bez toho, abych čekala, kdo má hlad a kdo potřebuje na záchod.
Byla jsem se svým rozhodnutím spokojená. Na poslední dovolené s kamarádkou jsme každé ráno půl hodiny řešily, kam půjdeme. Ona chtěla obchod, já procházku. Skončily jsme v obchodě a večer jsem byla protivná, ačkoli jsem dopoledne výslovně tvrdila, že mi to nevadí.
Tentokrát mě zaujal pobyt v malém městě na Labi. Dopoledne prohlídky, odpoledne volno, jeden celodenní výlet. A v docházkové vzdálenosti stará loděnice, o které jsem kdysi četla článek. Na fotografii stál pod střechou dřevěný člun s rozebraným bokem. Chtěla jsem se tam podívat.
Táta míval v garáži převrácenou pramici. Většinu mého dětství ji opravoval a my s mámou kolem ní nosily nákup. Na vodě jsme s ní byli snad třikrát. Přesto jsem si z článku vystřihla fotografii, protože na ní byly stejné svěrky, jaké táta nechával na ponku.
Průvodkyně mi před odjezdem do telefonu řekla, že návštěva loděnice v programu není. To mi vyhovovalo. Ve středu máme přece odpoledne volno, dojdu si tam sama. Vytiskla jsem si mapku, přiložila výstřižek a všechno uložila do průhledných desek. Byla jsem připravená na samostatnost.
V autobuse jsem seděla přes uličku od Hanky a jejího muže Luboše. Hanka byla asi o deset let mladší a během první zastávky si stihla koupit kávu, obejít parkoviště a zjistit, odkud je polovina cestujících. Já zatím hledala v kabelce drobné na toaletu.
Když slyšela, že jedu sama, přibrala mě k jejich rozhovoru. Večer jsme seděli u jednoho stolu ještě s Olgou, která jezdila bez manžela pravidelně. Zasmály jsme se nad řízkem velkým jako talíř a Luboš nám ukazoval fotografie z předchozího výletu. Byla jsem ráda, že se mám s kým bavit.
Po večeři Hanka navrhla krátkou procházku. Mně by se líbilo zalézt do postele, ale přece nebudu první večer sedět na pokoji. Převlékla jsem se znovu do kalhot a šla. Procházka byla hezká. Jen jsem pak skoro nemohla usnout, jak mě bolely nohy z dlouhého sezení a následného chození.
Ráno jsem o tom nemluvila. Hanka přišla ke snídani s vyprávěním, že už obešla nábřeží, a já prohlásila, že se taky nejradši pořád hýbu. Byla to pravda, pokud se do toho počítá cesta do práce, nákup a občasný nedělní výlet. Takhle podrobně jsem to nerozváděla.
Dopolední prohlídku města jsem zvládla bez potíží. Nikdo nás nehonil a před kostelem jsme se chvíli posadili. Když jsem vytáhla mapku k loděnici, Hanka se naklonila přes mé rameno. Prý se tam chci jít podívat? Řekla jsem, že ano, po obědě, a ukázala jí fotografii člunu.
„To máš kousek. Ale my chceme nahoru na vyhlídku. Odtamtud uvidíš celý přístav,“ řekla.
Luboš už hledal trasu. Nebyl to povinný výšlap, jen návrh, co s volným odpolednem. Olga se přidala a já začala počítat, jestli by se nedalo stihnout obojí. Hanka mě ujistila, že určitě. Nejdřív kopec, potom moje lodě.
Ostatní už stáli u rozcestníku a já nechtěla působit jako ženská, kterou je třeba nechat někde dole na lavičce. Zvlášť když jsem u snídaně tak nadšeně mluvila o pohybu. Mapku jsem složila a koupila si na cestu další láhev vody.
První část vedla mezi domy, potom se ulice změnila v cestu do kopce. Hanka s Olgou probíraly boty a Luboš se zastavoval kvůli fotografiím. Já těch zastávek využívala k odpočinku, ale pokaždé jsem se přitom zaujatě podívala do údolí. Člověk by nevěřil, kolikrát ho během půl hodiny nadchne stejný komín.
Když se mě Luboš zeptal, jestli nechci zpomalit, odpověděla jsem, že takhle je to akorát. Zeptal se úplně normálně. Já v tom přesto slyšela otázku, zda na to ještě mám. O jeho věku jsem nic nevěděla, Olžina data narození taky neznala, ale už jsem se zařadila na poslední místo a rozhodla se ho obhájit.
Na vyhlídce jsme svačili a bylo odtamtud vidět daleko. Přístav taky. Loděnice byla malá šedá střecha za řadou stromů. Vyfotila jsem si ji, ale na snímku pak nebyla skoro rozeznat. Hanka mi nabídla sušenku a zeptala se, jestli jsem ráda, že jsem šla. Přikývla jsem. Výhled byl pěkný a ona za můj podivný pocit nemohla.
Dolů jsme vyrazili jinou cestou. Měla být pohodlnější, jenže vedla velkou oklikou. Už jsem se nezastavovala kvůli komínu, ale kvůli kamínkům v botě. Jeden jsem opravdu měla. U dalších zastávek jsem předstírala, že hledám ještě jiný. Bylo snazší sundávat botu než říct, že potřebuji na pět minut sednout.
Dole Hanka navrhla cukrárnu. Bylo po čtvrté a já se podívala směrem k řece. Kolena se mi ozývala při každém kroku a představa židle mě přitahovala víc než stará loď. Objednala jsem si větrník a řekla, že loděnice počká do zítřka.
Večer jsem ležela s nohama na složené dece. Na stolku vedle postele ležely moje desky. Dceři jsem poslala fotografii z vyhlídky. Odpověděla, že je skvělé, jak si to užívám. Podívala jsem se na svůj usměvavý obličej mezi Hankou a Olgou a napsala, že ano.
Pak jsem si přečetla program na další den. Autobus odjížděl po snídani na zámek a do vinařství, návrat do stejného hotelu byl před večeří. Prohlídky byly zaplacené v ceně zájezdu. Do loděnice jsem tedy měla buď jít místo nich, nebo ji nechat na nějakou příští cestu.
Nejvíc mě rozčilovalo, že mi nikdo nic neudělal. Hanka mě netahala za rukáv a Luboš nabídl pomalejší tempo. Sama jsem odložila to, kvůli čemu jsem přijela, a ještě u toho jedla větrník s výrazem spokojeného účastníka. Na rodinné dovolené bych aspoň měla komu něco vyčíst.
Ráno jsem oznámila, že na výlet nepojedu. Hanka zvedla oči od talíře a zeptala se, jestli mi něco je. Řekla jsem, že ne, jen chci do loděnice. Chvíli to vypadalo, že začne vymýšlet, jak bychom ji mohli stihnout po návratu. Tentokrát jsem ji předešla. Chci tam dneska a v klidu.
„Tak nám to večer povíš,“ řekla a podala mi košík s pečivem.
Průvodkyni jsem svůj plán řekla zvlášť, aby mě nepočítala do autobusu. Upozornila mě, že zaplacené vstupy už vrátit nejdou, a domluvily jsme se, že v případě potřeby zavolám. Číslo jsem měla uložené od prvního dne.
Když ostatní nastupovali, zůstala jsem před hotelem. Olga na mě přes sklo udělala obličej, že mi závidí volno. Zamávala jsem jí. Autobus odjel a mně se neulevilo tak slavnostně, jak jsem si večer představovala. Stála jsem tam s batohem a přemýšlela, jestli jsem zbytečně nepřišla o pěkný výlet.
Na recepci mi objednali taxi. Pěšky to nebylo daleko, ale po včerejšku jsem si nechtěla dokazovat ještě něco dalšího. Řidiči jsem ukázala adresu na mapce. Když zastavil před zavřenou bránou, napadlo mě, že jsme na špatné straně areálu. Stála tam však stejná budova jako na fotografii. Jen byla nově oplechovaná.
Na plotě visela cedule, že objekt není přístupný veřejnosti. Vedle ní bylo telefonní číslo. Zavolala jsem a muž na druhém konci mi vysvětlil, že občasné prohlídky skončily už před dvěma lety. Člun, který mě zajímal, tam navíc dávno není. Kam ho odvezli, nevěděl.
Vytáhla jsem výstřižek. Dole drobným písmem byl rok vydání, kterému jsem při balení nevěnovala pozornost. Článek nebyl nový ani tehdy, když jsem si ho schovala. Já si přitom ověřila čas odjezdu autobusu, rozměry zavazadla a předpověď počasí. Zavolat do loděnice mě nenapadlo. Na obrázku měla otevřená vrata.
Chvíli jsem stála u plotu a měla vztek. Na sebe i na ten opravený dům, který za nic nemohl. Ostatní už nejspíš procházeli zámek s průvodcem. Já zaplatila taxi, propadly mi vstupy a za plotem nebylo nic, kvůli čemu by stálo za to vytáhnout telefon.
Napadlo mě vyfotit alespoň řeku a večer říct, že to bylo zajímavé. Zase bych se tvářila naprosto spokojeně, jako včera ve zprávě dceři. Zasunula jsem výstřižek do desek a vydala se po cestě podél vody zpátky k městu. Na dlouhé chození to nebylo, ale laviček tam stálo dost.
U prvního otevřeného bistra jsem se zastavila. Vybrala jsem si oběd podle vůně a s tácem si sedla ven pod přístřešek. U vedlejšího stolu jedli dva muži v pracovním oblečení a bavili se o opožděném materiálu. Nikdo se mě neptal, jestli se mi tady líbí.
Po obědě začalo drobně pršet. Přesunula jsem se dovnitř a dala si kávu. V kabelce jsem našla knížku, kterou jsem vezla pro případ nudy v autobuse. Četla jsem skoro hodinu. Pak jsem se šla podívat na molo, koupila si v obchodě nové ponožky, protože mě jedny dřely, a pomalu se vrátila do hotelu.
Nebyl to objevný den. Na nábřeží mě oslovil jen muž, který hledal parkovací automat, a ani tomu jsem nepomohla. Na pokoji jsem si lehla a poslouchala déšť za oknem. Když mi začaly padat oči, nastavila jsem si budík na večeři. Ještě bych zaspala i tu a musela se večer znovu obouvat.
Ostatní přijeli v dobré náladě. Hanka mi ukazovala fotografii zámecké jídelny a Luboš láhev z vinařství. Trochu mě zamrzelo, že jsem tam nebyla. Když se zeptali na loděnici, řekla jsem, že byla zavřená už dva roky a že jsem si to nezjistila. Hanka přestala listovat fotografiemi.
„To je škoda. A cos dělala?“
Řekla jsem jí o obědě, dešti a knížce. Olga se zeptala, jestli v tom bistru dobře vaří. Doporučila jsem jí polévku a potom jsme se bavili o jejich výletě. Luboš nám ukázal fotografii schodiště, po kterém museli vystoupat k zámku. Tentokrát jsem bez váhání řekla, že to bych dneska chodit nechtěla.
Při páteční cestě domů navrhla Hanka, že bychom někdy mohli vyrazit znovu. Dala jsem jí číslo ráda. S těmi lidmi mi bylo dobře. Jen jsem neslíbila, že určitě půjdu na každý kopec. Hanka se zasmála, že sama příště klidně jeden vynechá.
Doma chtěla dcera vědět, proč jsem o tu loděnici tolik stála. Přinesla jsem jí výstřižek a začala vyprávět o dědově pramici. Fotografie ze zájezdu jsme si prohlédly potom. U vyhlídky jsem jí řekla i o těch kamíncích v botě.
Na podobný zájezd bych jela znovu. Vlastní pokoj si zaplatím a společnost u večeře si ráda najdu. Jestli ale budu chtít zůstat dole u řeky, snad už kvůli tomu nebudu muset nejdřív vylézt na kopec.
