Článek
Matějovi je sedmnáct a poslední dobou jsem ho vídal hlavně nad telefonem. Když přijel v neděli na oběd, sotva odložil bundu, už mu v kapse něco zavibrovalo. Tvrdil, že si domlouvá věci s kamarády. Já v jeho věku taky měl kamarády, jen jsem k nim nemusel chodit přes obrazovku. Tohle jsem mu říkal poměrně často.
V prádelně vypomáhám od předloňska. Dvě dopoledne týdně, většinou pět hodin. Skládám ručníky, chystám čisté prádlo do vozíků a občas pomůžu s počítáním. Po letech ve skladu mi taková práce vyhovuje. Vím, kdy přijdu, vím, kdy odejdu, a peníze za výpomoc se k důchodu hodí.
Vedoucí Hanka se na jaře zmínila, že bude v červenci potřebovat někoho navíc. Vzpomněl jsem si na Matěje. Dcera byla ráda, on se nejdřív zeptal na odměnu a pracovní dobu. Trochu mě to podráždilo. Ještě nic neudělal a už počítal peníze. Přesto jsem mu další den přinesl telefonní číslo.
Zavolal sám, na schůzku také přišel sám a domluvil se na prvních třech červencových týdnech. Od pondělí do pátku, vždycky pět hodin. Stroje měl na starosti stálý personál, Matěj měl skládat a připravovat prádlo. Hanka mi potom řekla, že působí rozumně. Odpověděl jsem, ať počká, až bude třetí ráno vstávat.
Poslední červencový týden jsme měli vyhrazený na ryby. Jezdili jsme spolu od jeho deseti let do stejného kempu. Chatku jsem zatím nezamluvil, protože jsme se tam vždycky nějak vešli. Matěj v květnu řekl, že by jel, a já to považoval za hotovou věc. Tři týdny práce, potom zasloužená dovolená s dědou.
Hance jsem nabídl, že během těch prvních tří týdnů budu chodit taky každý všední den. Potom si vezmu týden volna na ryby a v srpnu se vrátím ke svému úterý a čtvrtku. Zapsala si to. Doma jsem prohlásil, že aspoň chlapci ukážu, jak se pracuje bez věčného koukání na hodiny. Žena se zeptala, jestli mě o to Matěj prosil. Řekl jsem, že snad není špatně, když mu člověk chce pomoct.
První ráno čekal před domem o pět minut dřív. Měl batoh, láhev s vodou a svačinu. Pochválil jsem ho za dochvilnost a cestou vysvětloval, kde se převléká, kam se dává hrnek a že u Hanky nemá cenu vykládat, proč něco nejde. Poslouchal mě. Teprve na parkovišti poznamenal, že mu většinu věcí řekla při schůzce.
V prádelně jsem mu předvedl skládání osušek. Roh na roh, srovnat, přehnout. První mu šla nakřivo, u třetí už jsem neměl co opravovat. Přesto jsem mu ji vzal z ruky a ukázal, jak lépe uhladit okraj. Hanka na mě zavolala, že mě potřebuje u vozíků. Matěj zůstal u stolu s kolegyní Věrou.
Když jsem se vrátil, měli hotovou větší část hromady. Věra mu říkala něco o svém psovi a Matěj se smál. Napadlo mě, že se při tom moc baví. Pak jsem se podíval na srovnané osušky a nenašel důvod jim něco vytknout. Tak jsem alespoň připomněl, že odpoledne přijede další prádlo.
Po směně jsem ho pozval na párek. Poděkoval, ale potřeboval na autobus, měl sraz s kamarádem. Zarazilo mě, že ještě někam chce. Já plánoval doma sprchu a chvíli klidu. Než jsem vyjel z parkoviště, zavolal jsem ženě, že první den zvládl dobře. Dodal jsem, že uvidíme za týden.
Za týden mi ráno spadla lžička za linku a já ji tam nechal. Na podobné cvičení jsem před prací neměl náladu. Pět dopolední za sebou bylo něco jiného než úterý a čtvrtek. Mezi směnami mi chyběly volné dny, kdy jsem si došel na nákup, obstaral zahrádku a nemusel nikam na čas.
Matěj zatím objevil, že se mu do batohu vejde svačina i věci na odpoledne. Po práci odcházel rovnou. Jednou do města, jindy za spolužákem. Mobil nechával ve skříňce a vytahoval ho o přestávce stejně jako Věra. Já svůj taky kontroloval, ale u sebe jsem to považoval za vyřizování potřebných věcí.
Druhý týden jsme měli větší dodávku ručníků. Hanka se zeptala, zda do konce směny připravíme ještě dva vozíky. Řekl jsem, že samozřejmě. Matěj vedle mě přikývl a přitáhl si prázdný vozík. V půlce práce jsem se šel napít. Když jsem přišel zpátky, vzal si ze společné hromady další náruč.
„Tohle už je moje půlka,“ řekl jsem.
Podíval se na mě a ručníky položil zpátky. Chvíli čekal, jestli mu řeknu, co má tedy dělat. Ukázal jsem na druhý vozík. Hanka potřebovala oba plné, žádné půlky nám nepřidělovala.
Ke konci směny mi nabídl, že odveze i můj vozík. Řekl jsem, ať vezme oba, a šel si umýt ruce. V šatně jsem seděl déle než obvykle. Věra se zeptala, jestli čekám na Matěje. Odpověděl jsem, že ano, a potom si vzpomněl, že dneska zase odchází rovnou do města.
Večer jsem na zahrádce nezalil rajčata. Žena je obstarala a u večeře se mě zeptala, proč jsem si vlastně přidal tolik směn. Mohl jsem říct, že kvůli penězům, ale věděla by, že to není celé. Nakonec jsem přiznal, že mě zajímalo, jak Matěj vydrží pracovat. Zeptala se, jestli už to vím.
Věděl jsem to. Ještě jsem však potřeboval do konce týdne několikrát poznamenat, že práce v prádelně je proti někdejším směnám ve skladu lehká. Matěj se nehádal. Jen jednou řekl, že jemu to docela vyhovuje. Nebyl to ani obdiv, ani stížnost. Prostě mi sděloval, jak se v práci má.
Ve čtvrtek třetího týdne mu Hanka nabídla ještě další týden. Slyšel jsem to od vedlejšího stolu a hned odpověděl, že to už jedeme na ryby. Hanka se podívala na Matěje. Ten řekl, že si to potřebuje rozmyslet a ráno jí dá vědět. Celé odpoledne jsem čekal, že mi zavolá.
Přijel večer na kole. U zahradní branky zůstal stát s helmou v ruce a řekl, že by ten týden chtěl vzít. Na konci srpna plánoval s kamarády cestu vlakem po Česku. Něco už měl našetřeno, ale další výdělek by mu pomohl. Vytáhl telefon, že mi ukáže trasu. Nechtěl jsem ji vidět.
Připomněl jsem mu ryby. Nejdřív tvrdil, že přece nic zamluveného nemáme. To mě naštvalo ještě víc. Řekl jsem, že jsem ho tam doporučil a kvůli němu tři týdny ráno vstával. Jakmile jsem to vyslovil, přestal se opírat o branku a narovnal se.
„Já vím, že jsi mi tu práci našel. Ale o ty směny jsem tě neprosil.“
To byla pravda. Přesto jsem mu vysvětloval, že se těším na společný čas a že s kamarády může jezdit celý rok. Namítl, že celý rok chodí do školy. Pak jsme oba zmlkli. Nakonec řekl, že ho mrzí, že mě zklame, ale Hance ráno ten týden potvrdí. Na ryby by se mnou jel jindy.
Takové jindy mi připadalo skoro horší než odmítnutí. V duchu jsem už viděl, jak se celé léto nedohodneme. Matěj odjel a já zůstal u branky s připraveným vyprávěním o tom, jak bývalo u vody dobře. Jenže ty naše dřívější výpravy si pamatoval taky. O to víc mě mrzelo, jak snadno teď změnil plán, se kterým jsem od května počítal.
Druhý den jsem Hance potvrdil, že si domluvené volno vezmu, i když Matěj zůstává v práci. Ke dvěma dopoledním se vrátím po něm. Řekla, že s tím počítá. Matěj stál u stolu a rozděloval čisté ručníky. Před ním jsem ještě dodal, že na ryby pojedu sám. Přikývl a popřál mi, ať něco chytím.
V kempu měli volnou menší chatku. První večer jsem koupil dva rohlíky navíc, protože jsem nakupoval jako obvykle. Druhý den už jsem si množství pohlídal. U vody jsem nemusel nikomu rozmotávat vlasec ani hledat zapomenutý podběrák. To bylo pohodlné. Současně mi chybělo, komu bych ukázal rybu dřív, než ji pustím.
Matějovi jsem poslal fotografii. Odpověděl, že je pěkná, a přidal snímek oběda, který si s Věrou objednali do práce. Chtěl jsem napsat, že si měl raději namazat chleba doma. Místo toho jsem se zeptal, jak pokračuje prodloužený týden. Prý dobře, jen už se těší, až nebude vstávat. Ta zpráva mě pobavila víc, než bych mu před měsícem přiznal.
Začátkem srpna, když mu přišla první výplata, mě pozval na oběd. Vybral restauraci, kde jsem obvykle pročítal nabídku a potom objednal polední menu. Tentokrát mě upozornil, že zve on. Vzal jsem si rybu, na kterou jsem měl chuť. Matěj si dal kuřecí řízek a při čekání vytáhl plán cesty s kamarády.
Ukazoval mi přestupy i ubytování. Na jednom místě počítali s pěší cestou od nádraží. Zeptal jsem se, jak daleko to je, a on mi ukázal mapu. Měl zjištěné i to, co budou dělat, když jim ujede vlak. Zajímal mě jeden z penzionů u vody. Zvětšil fotografii a chvíli jsme hledali, jestli je pod zahradou molo, nebo jen úzká cesta.
U placení jsem sáhl po peněžence ze zvyku. Matěj zavrtěl hlavou a zaplatil kartou. Nechal jsem peněženku v kapse. Když číšník odešel, poděkoval jsem vnukovi za oběd. Na jazyku jsem měl ještě poznámku, kolik hodin práce ho to stálo. Tu si dokázal spočítat i beze mě.
Na ryby se zatím znovu domluvení nemáme. Matěj odjede s kamarády a já už zase chodím na své dvě směny. Hanka se ptala, jestli neznám dalšího spolehlivého brigádníka. Řekl jsem, že se poptám. Ukázat mu osobně pracovní tempo už v nabídce nemám.
