Článek
Velký obchod přece šest balíčků kávy nepozná. Marta tu větu vyslovila doma při vybalování nákupu a manžel se zeptal, proč si je tedy nevzala rovnou bez placení. Odpověděla, že to je snad něco jiného. Neudělala nic schválně, jen nebude napravovat každou cizí chybu.
Do samoobsluhy na kraji města jezdili v pátek. Manžel čekával v autě nebo si došel do vedlejší prodejny pro noviny. Marta měla seznam, sledovala akce a doma ukládala účtenky do zásuvky. Od chvíle, kdy byli oba v důchodu, měla na porovnávání cen dost času.
Nejraději chodila k Lence. Byla to žena kolem padesátky, která znala její jméno a někdy se zeptala na zahradu. Marta jí jednou přinesla dvě sazenice rajčat. Lenka později ukázala na telefonu první úrodu z balkonu. Nebyly přítelkyně, ale při placení si měly co říct.
Toho pátku byla káva zlevněná. Marta vzala celou kartonovou přepravku se šesti balíčky a položila ji na spodní polici vozíku. Nahoře už měla brambory, olej, drogerii a věci na nedělní oběd. Pro kávu jela hlavně, přesto ji u pásu málem přehlédla sama.
Lence řekla, že má ještě něco dole. Pokladní přikývla, pak se jí kolegyně z vedlejší pokladny na něco zeptala. Marta mezitím rovnala nákup do tašek. Zaplatila kartou, vzala účtenku a popřála Lence klidný zbytek směny. Spodní polici už nekontrolovala.
Až u auta podávala manželovi kávu a napadlo ji, že celková částka byla nějak nízká. Prošla účtenku jednou, potom znovu. Šest balíčků po sto dvaceti devíti korunách na ní chybělo. Sedm set sedmdesát čtyři koruny. Tuhle úsporu by jí žádný akční leták nenabídl.
„Tak jí to běž říct,“ navrhl manžel.
Podívala se ke vchodu. Za dveřmi se míhaly hlavy, u pokladen byly fronty. Řekla, že Lence přece kávu hlásila. Jestli ji nezapočítala, není to její starost. Manžel položil přepravku do kufru a zeptal se, jestli už může zavřít. Marta přikývla.
Cestou domů mluvila o tom, jak obchod zdražil máslo. Pak připomněla shnilé mandarinky, které tam koupila před Vánoci a už je nešla reklamovat. Manžel jí řekl, že kávu si nikdo nemůže vzít jako náhradu za mandarinky. Obrátila se k oknu. O nákupu už nemluvili.
Doma přepravku zasunula do spíže. Dva balíčky chtěla později dát dceři, která měla ráda stejnou značku. Když se pro ně ale večer natáhla, nechala je na místě. Dcera by se určitě zeptala, za kolik kávu koupila, a Marta na takové povídání neměla náladu.
V pondělí jela pro mléko a pečivo. Manžel zůstal doma, takže měla čas. Přesto si vzala košík místo vozíku, aby byla rychle hotová. Lenka seděla u prostřední pokladny. Marta zamířila k ní dřív, než si stačila rozmyslet, jestli ji opravdu chce potkat.
Před ní stál muž s plným košíkem. Vedle Lenčiny židle byla vedoucí a mluvila tiše, ale přes pípání pokladny byla jednotlivá slova slyšet. Něco o spodní polici vozíku a šesti balíčcích. Marta poznala vlastní nákup, ještě než zaznělo její jméno.
Vedoucí říkala, že přepravku zahlédla, když Marta odjížděla od pokladny. Než se Lenky stačila zeptat, byla zákaznice pryč. Když pak spolu prošly páteční účtenku, kávu na ní nenašly. Lenka odpověděla, že paní Marta jí zboží hlásila a ona si myslela, že ho započítala.
Vedoucí připomněla, že právě proto musí položky kontrolovat, ne jen přikyvovat. Marta sáhla do košíku pro chleba, ačkoli před ní ještě nebylo na pásu místo.
„Ona by se vrátila, kdyby to zjistila,“ dodala Lenka.
Marta zvedla oči. Pokladní se dívala na vedoucí, ne na ni. Stačilo říct, že to zjistila. Že účtenku má doma a káva je ve spíži. Muž před ní však už platil, za ní přistoupila žena se dvěma dětmi a Marta si představila, jak všichni čekají, až vysvětlí, proč v pátek odjela.
Vedoucí odešla k vedlejší pokladně. Lenka pozdravila Martu a začala markovat její nákup. Na zahradu se nezeptala. Marta byla vděčná, že nemusí odpovídat na nic kromě otázky, zda chce účtenku. Řekla, že ano, a před odchodem zkontrolovala každou položku.
Doma postavila mléko do lednice a šla pro páteční účtenku. Manžel seděl u stolu. Vyprávěla mu, že vedoucí Lence chybu vytýkala přímo před zákazníky. To se jí zdálo nevhodné. Mluvila o tom déle, než bylo potřeba, a čekala, že jí alespoň v tom dá za pravdu.
„A tys jí řekla, že o té kávě víš?“ zeptal se.
Marta složila účtenku napůl. Neřekla. Mohla dodat, že nebyla vhodná chvíle, že se to má řešit v kanceláři, že přece nebude zdržovat celou frontu. Všechno to měla připravené. Jenže před chvílí tam Lenka před cizími lidmi vysvětlovala, proč Martě věří.
Do obchodu se vrátila po obědě. Vzala jeden balíček kvůli ceně a účtenku. Cestou si zkoušela větu, že jí nezapočítali kávu. Zněla úplně přijatelně. Žena si doma prohlédne nákup, najde chybu a přijde ji napravit. Nikdo se přece nemusí ptát, kdy přesně účtenku četla.
Vedoucí našla u regálu s konzervami. Ukázala jí balíček a vysvětlila, že potřebuje doplatit šest kusů z pátku. Vedoucí si vzpomněla. Řekla, ať jde s ní k pokladně. Marta se nehýbala a žena se po několika krocích ohlédla.
„Já jsem to věděla už u auta,“ řekla Marta. „Dneska ráno jsem vás slyšela. Taky jsem nic neřekla.“
Vedoucí chvíli stála s účtenkou v ruce. Potom se zeptala, jestli Lenka při pátečním placení věděla, že káva zůstala nezaplacená. Marta zavrtěla hlavou. Upozornila ji na zboží na spodní polici vozíku, ale od té chvíle se každá věnovala něčemu jinému. Chybějící položky zjistila až sama na parkovišti.
Doplatek vyřídily u Lenky. Vedoucí jí řekla, že paní přišla uhradit páteční kávu. Marta doplnila, že o chybě věděla ještě před odjezdem. Lenka jen přikývla a zeptala se, zda bude platit hotově, nebo kartou. Za Martou tentokrát nikdo nestál, přesto se jí potily ruce víc než ráno.
Po zaplacení poděkovala za to, co o ní Lenka předtím řekla. Pokladní odtrhla účtenku a podala jí ji.
„Za to mi neděkujte. Já si opravdu myslela, že byste přišla.“
Marta se omluvila. Lenka řekla, že peníze už jsou doplacené, a podívala se k muži, který právě pokládal nákup na pás. Marta vzala balíček kávy a ustoupila. Nemohla poznat, jestli pokladní nechce mluvit, nebo už musí pracovat.
Manžel se doma zeptal, jak to dopadlo. Marta položila páteční a doplatkovou účtenku na stůl a řekla, že zaplatila. Čekala ještě nějakou otázku, ale on jen přikývl. Kávu odnesla do spíže. Večer jeden balíček otevřeli. Nebyl důvod nechávat ho zabalený, jen Martu tentokrát netěšilo, jak výhodně ho pořídila.
Do obchodu jezdí dál. Lenka ji pozdraví, namarkuje nákup a popřeje hezký den. Marta jednou začala vyprávět, že už zase vysévala rajčata. Pokladní se usmála, ale nezeptala se na odrůdu ani na sazenice. Hned si přitáhla další zákazníkův košík.
Marta jí od té doby povídání nevnucuje. Při placení vytáhne všechno na pás a odchází s účtenkou v ruce. Stále si myslí, že obchod má vysoké ceny a špatné mandarinky. Už jí to ale nepomáhá vysvětlit, proč nechala Lenku hájit něco, o čem sama věděla, že není pravda.
