Článek
Když Zdeně nabídli důchodcovské rozloučení s dortem, trvala na tom, že žádné velké řeči nechce. Odcházela po sedmadvaceti letech a poslední měsíce počítala dny, kdy už nebude před spaním přemýšlet, komu zase chybí podklady. Doma pak třetí pondělí přerovnala skříň s ručníky a před polednem měla hotovo.
Rozvoz jí našla sousedka. Malá jídelna potřebovala na tři dopoledne týdně řidičku druhé dodávky. Milan jezdil každý pracovní den, ale na větší objednávky nestačil sám. Zdena dostala klíče od auta, naučila se nakládat krabičky do termoboxů a zapisovala si, u kterého vchodu kdo čeká.
Nebylo to zaměstnání, o kterém kdysi uvažovala. Zato po poslední zastávce odevzdala auto a telefon jí už nezvonil. Odpoledne mohla jít do kina. Peníze za výpomoc znamenaly, že nemusela každý takový nápad porovnávat s cenou nových brýlí.
Potíž nastala, když si obědy objednala také její bývalá firma. Přestali tam provozovat vlastní kuchyň a jídlo přebírali v přípravně vedle zasedací místnosti. Zdena ji znala. Kdysi tam při poradách odkládala kabelku a čekala, až jí uvaří kávu.
Milanovi řekla, že se u jejich brány špatně otáčí. Za tuhle zastávku mu nabídla dvě jiné, a protože mu firma zapadala do trasy, souhlasil. Zdena pak projížděla těsným dvorem zámečnictví, kde musela couvat mezi popelnicemi. Tam jí manévrování nevadilo.
S bývalými kolegyněmi si dál psala. Posílaly jí fotografie z narozenin a ona odpovídala, že si užívá volnosti. O rozvozu se nezmínila. Když se jedna zeptala, čím vyplňuje dopoledne, napsala, že se pořád něco najde. Nebyla to lež, jen z toho člověk nepoznal vůbec nic.
Jedno úterý Milan nepřišel. Volal, že čeká na opraváře kvůli prasklé trubce. Vedoucí jídelny část jeho objednávek převzala a Zdeně posunula po pultu dodací list její někdejší firmy. Dvanáct porcí, poslední zastávka. Zdena se zeptala, jestli by tam nemohl kuchař. Vedoucí se podívala na sporák a potom na ni. Zdena vzala papír.
Před známou budovou si zapnula pracovní vestu a stáhla rukávy svetru. V bočním zrcátku zkontrolovala vlasy. Potom vytáhla první termobox a zazvonila u postranního vchodu. Přála si, aby otevřel někdo nový, kdo ji nebude znát.
Otevřela Martina, kterou kdysi zaučovala. Usmála se a přidržela dveře. Zdena prohlásila, že dneska mají zvláštní obsluhu a reklamace se přijímají pouze písemně. Martina se zdvořile zasmála. Zdena přidala poznámku o kariérním postupu od faktur ke knedlíkům, ale už při ní jí bylo trapně.
V přípravně položila box na vozík. Skrz výdejní okénko viděla dvě ženy z obchodního oddělení, které u stolu dojídaly vlastní svačinu. Zvedly ruce na pozdrav. Současná vedoucí účtárny Klára vyšla z chodby a nabídla jí, aby se posadila. Zdena řekla, že nemá čas, přestože před návratem do jídelny měla naplánovanou přestávku.
Místo odchodu začala vyprávět, jak se za ní uzavíral měsíc. Všimla si desek pod Klářinou paží a připomněla, že přepravní doklady mívali zvlášť, jinak se v nich nedalo hledat. Klára vysvětlila, že teď mají jiné rozdělení práce. Zdena přikývla, ale ještě dodala, na co by si měly dát pozor.
„Dneska už to máme hotové. Nechceš si dát s námi oběd?“ zeptala se Klára.
Zdena odmítla. Potřebovala ještě prázdné boxy z předchozího dne. Martina odešla hledat správce, který je při úklidu přemístil, a Kláru zavolali k telefonu. Zdena zůstala u vozíku s dodacím listem v ruce. Slyšela, jak si za okénkem rozdělují porce, které přivezla.
Do přípravny přišla účetní Alena s talířem. Zdena jí vysvětlila, že rozváží jen občas a že jinak by se doma nudila. Mluvila, jako by se Alena ptala, proč jí nestačí důchod. Ta si zatím podala příbor a nabídla jí židli. Zdena si konečně sedla.
Na otázku, jak se v účtárně pracuje, Alena odpověděla, že mají dost zakázek a jedno volné místo. Zdena se narovnala. Alena však pokračovala, že pohovory řeší Klára a ji čeká dodělávání podkladů, které potřebovala už včera. Potom se zeptala, v kolik má Zdena po rozvozu hotovo.
„Většinou ve dvanáct. Dneska jdu ještě ke kadeřnici,“ řekla Zdena.
Alena se podívala na hodiny. Sama se objednávala na sedm večer, jinak to nestíhala. Zdena měla na jazyku radu, že by si měla práci lépe rozvrhnout. Zadržela ji. Pamatovala si, jak sama sedávala nad studenou kávou a po telefonu posouvala vlastní termíny.
„A ti lidi na tebe čekají venku, nebo musíš každého hledat?“ zeptala se Alena a odsunula talíř.
Zdena jí vyprávěla o zákazníkovi, který vyhlíží dodávku deset minut před příjezdem, i o bráně, jejíž zvonek funguje jen někdy. Alena se zasmála a přidala historku o jejich nové tiskárně. Zdena už nehledala příležitost, jak se vrátit k účetnictví. Chtěla jí ještě popsat muže, který při přebírání oběda pokaždé posuzuje počasí podle polévky.
Martina přivezla prázdné boxy. Zdena je spočítala, nechala si podepsat dodací list a odnesla je do auta. Nikdo jí nenabídl návrat do účtárny. Když nastartovala, pocítila krátké zklamání. Současně si uvědomila, že Alena už nejspíš zase sedí nad těmi opožděnými podklady.
Ke kadeřnici dorazila bez převlékání. Na rukávu svetru si všimla zaschlého proužku omáčky a očistila ho kapesníkem. Na otázku, odkud jede, odpověděla, že rozváží obědy. Kadeřnice chtěla vědět, jestli vozí i do jejich ulice. Zdena nevěděla a řekla jí, ať zavolá do jídelny. Objednávky tam vyřizuje vedoucí.
Před další společnou směnou řekla Milanovi, že výměnu zastávek mohou zrušit. V bývalé firmě už vtip o knedlících neopakovala. Martina jí přidržela dveře a Zdena se zeptala, jestli jsou boxy připravené. Alena na ni zavolala, že jí musí povědět, jak dopadla ta tiskárna.
Volné účetní místo se později podařilo obsadit. Zdena se to dozvěděla od Aleny mezi dveřmi, s přepravkou v rukou. Zeptala se, jaká je nová kolegyně. Na podrobnou odpověď ten den nebyl čas. Když jí pak Alena večer napsala, Zdena zprávu otevřela až po kině. Tentokrát v ní nebyla prosba, zda by ještě nevěděla, kam se zakládal nějaký doklad.
