Článek
Dcera nabídla Aleně elektronický nástroj ještě před stěhováním. Ukázala jí i sluchátka, se kterými by mohla hrát večer, Alena však nabídku odmítla. Po odchodu ze školy dál připravovala dvě dospělé žákyně a svůj klavír chtěla zachovat. Do menšího nájemního bytu v Jihlavě se přestěhovala kvůli výdajům; pokoj si rozkreslila tak, aby se k nástroji vešel stůl i rozkládací pohovka. Specializované firmě poslala rozměry klavíru a fotografie schodiště z nabídky bytu. Přepravu zaplatila předem. Ve čtvrtek večer ještě složila do tašky noty, které chtěla v sobotu rozevřít už na nové adrese.
Na podestě se neotočili
V pátek dopoledne muži zastavili pod prvním patrem. Na fotografiích nebyl dobře vidět roh za zábradlím a při pokusu o otočení jim chybělo místo. Alena stála o několik schodů výš a ukazovala ke dveřím svého bytu, jako by posledních pár metrů mohlo něco změnit. Vedoucí přepravy znovu prošel podestu s metrem, pak jí vysvětlil, že touto cestou pokračovat nebudou. Nabídl návrat nástroje do vozu a domluvu jiného vyložení. Alena zavolala do starého domu. Majitel už ale jel na předání s dalšími nájemníky. Její dcera mezitím nahoře sundávala obal z pohovky; připravené místo vedle ní zůstávalo prázdné.
Škola nabídla volnou místnost
Alena se obrátila na bývalou kolegyni Vlastu, která nyní vedla hudební školu. Ta jí po několika telefonátech nabídla na tři týdny přízemní učebnu, jejíž starý nástroj už odvezli. Při vykládání Alena přidržovala dveře a sledovala, jak klavír mizí v místnosti s dětskými kresbami. Za změnu trasy doplatila dopravu a od firmy si vyžádala vrácení části ceny za neprovedené vynesení. Po zaplacení stěhování a kauce už nechtěla objednávat další pokusy bez jistého výsledku. Večer v novém bytě otevřela tašku s notami, ale nechala je uvnitř. Oběma žákyním napsala, že příští hodinu musí odložit.
Zájemce přijel v sobotu
Během dalšího týdne Alena prověřila několik možností uložení a nakonec zveřejnila nabídku prodeje za osmnáct tisíc korun s odvozem na náklady kupujícího. Ozval se muž z Třebíče, který hledal klavír pro sebe a dceru. Ve škole si nástroj vyzkoušel a potom souhlasil s cenou. Požádal o číslo účtu, aby mohl rovnou poslat zálohu, Alena ho však zarazila. Sedla si ještě ke klávesám a zahrála začátek skladby, kterou právě probírala s jednou žákyní. Muž čekal u dveří s bundou přes ruku. Teprve když se zeptal na termín odvozu, přiznala, že mu prodej zatím potvrdit nedokáže. Odjel bez klavíru i bez slibu, že na ni počká.
Nabídka měla jinou cenu
Vlasta ji našla v učebně při zamykání školy. Alena se styděla, že přivedla zájemce a pak ho poslala pryč. Vysvětlila jí, že doma zvládne nemít klavír, ale nedokáže přijmout, že si na něj už nebude moci sednout. V pondělí jí Vlasta nabídla odkup pro školu za dvanáct tisíc. Víc z vyčleněných peněz dát nemohla. Současně jí mohla přenechat učebnu ve středu dopoledne na vlastní hraní, pokud nebude mimořádná školní akce. Alena si nabídku vzala domů. Rozdíl šesti tisíc ji mrzel, ale tentokrát znala konkrétní místo i čas, kdy bude nástroj používat. V úterý ráno zavolala Vlastě, že souhlasí.
První středa bez vlastního klavíru
Ve středu přišla Alena do školy s notami o deset minut dřív a podepsala připravenou domluvu. Učebnu ještě uklízela školnice, takže čekala na chodbě mezi stojany na kabáty. Dřív mohla hrát, kdykoli si sedla; nyní měla vyhrazené dopoledne a před odchodem musela pokoj uvolnit. Když konečně otevřela skladbu, našla nad taktem svou starou poznámku tužkou. Hrála skoro celou hodinu. Doma potom přenesla stůl na místo původně určené klavíru a zavolala žákyním. Obě měly vlastní nástroj a přijaly její návrh pokračovat v hodinách u nich doma. Alena si zapsala jejich adresy a termíny. Následující středeční dopoledne si v kalendáři nechala pro sebe.
