Článek
Představovala jsem si, že se tomu všemu jednou zasmějeme nad kávou. Sedneme si někam, kde nebude nad dveřmi svítit zelené světlo, a objednáme si něco, co nám nikdo nepřiveze na vozíku. Ten plán jsme vymyslely s Boženou v noci. Tehdy mi připadal docela snadný.
Na pokoji šest jsme spolu strávily osm dní. Ona ležela u okna, já u dveří. První večer se mě zeptala, jestli mi nebude vadit malé světlo. Řekla jsem, že ne, ale lampičku nezapnula. Myslela jsem, že už chce spát. Ráno jsme zjistily, že jsme obě dlouho koukaly do tmy a čekaly, až se ta druhá ozve.
Boženě bylo sedmdesát, mně o čtyři roky méně. Doma měla manžela, který při návštěvě postavil tašku s čistým prádlem na židli a vzápětí si na ni sedl. Božena ho poslala pro dvě kávy z automatu a potom mi vyprávěla, jak podobně zachází s nákupem. Nejdřív uschová, pak hledá.
Můj syn chodil po práci. Ptával se, co potřebuji přinést, a já většinou na nic nepřišla. Když odešel, vzpomněla jsem si na nabíječku nebo čisté ponožky. Božena mi půjčila svoje, protože měla od každého kusu několik náhrad. Manžel jí balil podle seznamu a splnil ho dvakrát.
Přes den jsme četly, podřimovaly a mluvily o obyčejných věcech. Co která vaří, kde nakupujeme boty, jestli ještě chodíme do práce. V noci byly rozhovory jiné. Člověk neměl moc možností dělat něco jiného než poslouchat, když se ta vedle něj bála usnout.
Božena mi jednou řekla, že doma pláče jen v koupelně, aby se jí manžel neptal proč. Já jí vyprávěla o posledním létě se svou sestrou. Když do pokoje nakoukla sestra z oddělení, obě jsme tvrdily, že nic nepotřebujeme. Jakmile zavřela dveře, pokračovaly jsme.
Přitom jsme spolu neuměly být jen vážné. Božena jednou zvedla poklici z večeře a požádala mě, abych jí bez nápovědy řekla, co máme. Smála jsem se tak, že jsem musela odložit lžíci. Od té doby jsme před každým jídlem hádaly. Byla to hloupost, ale těšila jsem se na ni.
Cukrárnu zmínila Božena. Znala jednu u náměstí, kde měli malé zákusky, takže si člověk mohl dát dva a netvářit se nenasytně. Já nabídla, že jí dám román, o kterém jsme mluvily. Měla jsem ho doma už přečtený. Napsala mi adresu do mých křížovek a vyměnily jsme si čísla.
Odcházela jsem první. Božena seděla na posteli a rovnala si ručník. Objaly jsme se trochu neohrabaně, pořád jsme dávaly pozor, aby nás nic nebolelo. Řekla jsem, že se ozvu. Ona přikývla a dodala, ať si zatím do té cukrárny nechodím bez ní.
Doma mě překvapilo ticho. Nevadilo mi, že nikdo neposouvá židli a v noci nerozsvěcí. Jen jsem se několikrát přistihla, že chci někomu něco říct. Třeba když mi spadl čajový sáček na podlahu. Sama před sebou jsem neměla chuť tu příhodu rozvíjet.
Boženu pustili o dva dny později. Napsala mi, že už je doma a manžel koupil tolik rohlíků, jako by se vracela celá naše chodba. Odpověděla jsem fotografií knihy. Poslala usměvavý obličej a já román položila na komodu, abych na něj při odchodu nezapomněla.
Po týdnu jsem navrhla středu. Božena odpověděla, že mají něco domluveného. Následující pondělí se jí také nehodilo. V obou případech jsem napsala, že to nevadí. Potom jsem ale při každé zprávě zvedala telefon rychleji, než bylo nutné. Myslela jsem, že tentokrát nabídne termín ona.
Jednou jsme spolu krátce mluvily. Ptala jsem se, jak se jí daří, a vzápětí začala připomínat naše hádání nad večeří. Božena se nezasmála. Řekla, že teď zrovna krájí zeleninu a zavolá jindy. Zůstala jsem s telefonem v ruce a přemýšlela, jestli jsem ji něčím neurazila.
Po dalších dvou týdnech jsem měla cestu na poštu nedaleko jejího bydliště. Napsala jsem, že bych mohla přinést knihu. Odpověď nepřišla, ale já už ji měla v tašce. Rozhodla jsem se zazvonit. Však jí ji jen podám, nebudu se nikam zvát. Takhle jsem si to cestou vysvětlovala.
Dveře otevřela Božena v modré halence. Z bytu se ozývaly ženské hlasy a smích. Za ní jsem viděla prostřený stůl, misku s hrozny a tři šálky. Byla upravená, měla náušnice a vypadala jinak než na pokoji. Já si před odchodem jen učesala vlasy a vzala čistý svetr.
Podala jsem jí knihu. Zeptala se, jestli chci dál, ale zůstala stát ve dveřích a já řekla, že spěchám. Jedna z žen zavolala, zda má přinést další hrnek. Božena se ohlédla a odpověděla, že ne. Potom mi poděkovala. Celá návštěva trvala sotva dvě minuty.
Cestou na poštu jsem měla vztek. Na to, že pro jiné má čas, na sebe, že jsem tam vůbec šla. Prázdnou látkovou tašku jsem mačkala do kabelky. U přepážky jsem nemohla najít lístek k zásilce, přestože jsem ho držela mezi doklady.
Večer jsem jí napsala, že mě mrzí, pokud se se mnou nechce vidět, a že bych to raději věděla. Nejdřív jsem přidala větu o tom, co všechno jsme si řekly. Tu jsem smazala. Vypadalo to, jako bych jí předkládala důkaz, že mi něco dluží.
Zavolala druhý den. Řekla, že ženy u stolu byly sousedky, se kterými se zná roky. Já odpověděla, že mi nemusí vysvětlovat, koho si zve domů. Znělo to ostřeji, než jsem chtěla. Božena chvíli mlčela a potom řekla, že mi potřebuje vysvětlit něco jiného.
„Když se ozveš, jsem zase na tom pokoji. Ty jsi mi nic neudělala. Jen se mi všechno vrátí.“
Chtěla jsem namítnout, že přece nemusíme mluvit o nemocnici. Mohly bychom probrat knihu, rodinu nebo cokoli jiného. Božena řekla, že to ví, ale teď se na setkání necítí. Nedokázala mi slíbit ani to, že za měsíc bude chtít. Mluvila pomalu a já ji nepřerušovala.
Zeptala jsem se jen, jestli pro ni naše povídání tehdy něco znamenalo. Řekla, že hodně. Že byla ráda, když jsem se v noci ozvala a nemusela ležet vzhůru sama. Věřila jsem jí. Přesto jsem si přála, aby po té větě přišlo ještě pozvání, nebo alespoň návrh, kdy si zavoláme.
Nepřišlo. Rozloučily jsme se a já další termín nenabídla. Knihu jsem u ní nechala. Opravdu jsem jí ji chtěla dát, ale při cestě k jejím dveřím jsem doufala i v kávu a povídání. Teď jsem nevěděla, co s tím prázdným místem na komodě. Několik dní jsem tam při odchodu automaticky sáhla.
Za tři týdny dorazil pohled. Na přední straně bylo náměstí v jejím městě, vzadu poděkování za knihu a věta, že se jí dobře čte. O cukrárně nic. Postavila jsem ho na polici vedle rádia. Neodpověděla jsem. Měla jsem radost, že napsala, ale nechtěla jsem z jejího poděkování znovu dělat začátek domlouvání.
Když procházím kolem cukrárny, někdy mě pořád napadne, že mě Božena odbyla. Pak si vybavím, jak mi v noci podala kapesník a neptala se, jestli už bych raději neměla spát. Ani jedno neumím jen tak pustit z hlavy. Nevím, kdy se pro ni náš plán změnil. U té kávy jsem si ještě dlouho představovala nás obě.
