Článek
S Ivetou jsme se znaly od učiliště. Prošly jsme spolu prvními zaměstnáními, narozením dětí i mým rozvodem. Když jsem před pěti lety zůstala sama, dál mě zvala k nim na zahradu a její muž Mirek mi občas pomohl s autem. Každý únor jsme si nechávaly volnou sobotu na hasičský ples. Chodila tam naše stará parta a já si vedle Ivety nikdy nepřipadala jako někdo navíc.
Losy jsme koupily napůl
Letos Mirek zůstal doma s nachlazením. U stolu jsme seděly s dalšími šesti známými a Iveta mě přemlouvala na parket dřív, než jsem dopila kávu. Když přišla děvčata s tombolou, vytáhla jsem padesátikorunu. Iveta přidala svou a koupily jsme společný balíček. „Co vyhrajeme, rozdělíme,“ řekla. Žertovala jsem, že u šišky salámu budu trvat na vážení.
Lístky zůstaly u její skleničky. Já si šla odskočit a cestou zpátky se zastavila u bývalé kolegyně. Přes hudbu jsem zaslechla výherní číslo a pak viděla Ivetu, jak vstává. Vracela se s obálkou, mávala na mě a smála se. Uvnitř byl poukaz na dvě noci pro dva v hotelu u Třeboně, se snídaněmi a večeřemi. Podle přiloženého letáčku měl hodnotu osm tisíc.
„Tak konečně někam vyrazíme,“ řekla jsem, když mi ho ukazovala. Iveta odpověděla, že je to krásná výhra, a obálku zasunula do kabelky, aby se na stole nepolila. Pak začali hrát naši oblíbenou písničku. Šly jsme tančit a já už si představovala společné večeře a procházku kolem rybníka.
Začala jsem hledat termín
V neděli jsem jí poslala odkaz na hotel. Prohlédla jsem si pokoje a zjistila, že poukaz platí do konce listopadu mimo svátky. Napsala jsem, že bych si mohla vzít pátek volný v květnu. Odpověděla jen, že se na to podívá, až bude mít v práci rozpis. Také já jsem potřebovala zjistit, jestli mě kolegyně zastoupí.
Ve středu jsem cestou z práce potkala Mirka. Hned jsem se ptala, jestli už je zdravý. Přikývl a poděkoval mi. Myslela jsem, že za med, který jsem mu po Ivetě poslala. Jenže on pokračoval: „To od tebe bylo moc hezký s tím pobytem. Iveta říkala, že nám ho necháš k výročí. Aspoň ji nemusím nikam tajně zvát.“
Zůstala jsem stát s taškou v ruce. „Já jsem jí nic takového neřekla.“ Mirek se přestal usmívat a začal vysvětlovat, že to asi popletl. Nechtěla jsem se s ním dohadovat před obchodem. Řekla jsem, že si s Ivetou zavoláme. Cestou domů mě pálily tváře. Ona už rozdávala naši společnou výhru a mně zatím nechala vybírat termín.
Kamarádka v tom problém neviděla
Iveta přišla večer ke mně. Ještě jsem měla na lince nákup, když si sundala bundu a řekla, že netušila, že se kvůli tomu tak rozčílím. „Vždyť oni nám ten poukaz dali zadarmo, Danuš.“ Připomněla jsem jí naši domluvu. Tu nepopírala. Jen prý předpokládala, že pochopím, jak pěkně by se pobyt hodil k jejich třicátému výročí.
„Mohla ses mě zeptat. Vždyť jsem ti psala, kdy můžu jet.“ Iveta se opřela o linku. „Já vím. Ale my dva jsme spolu nikde nebyli už tři roky. S tebou se můžu sejít kdykoliv.“ To mě zasáhlo víc než Mirkovo poděkování. Pro mě byl společný víkend něco výjimečného. Ona o něm mluvila jako o kávě, kterou můžeme přesunout na úterý.
Navrhla, že mi vrátí těch padesát korun za losy. Chvíli jsem na ni jen hleděla. „Takže kdybychom nevyhrály nic, stála by mě ta zábava padesát korun. A když jsme vyhrály, dostanu je zpátky a ty si necháš všechno?“ Odpověděla, že takhle to přece nemyslela. Peněženku ale pořád držela v ruce.
Poprvé jsme počítaly, co je čí
Poukaz jsme mohly převést na jiné lidi. Navrhla jsem, že ho nabídneme za šest tisíc a peníze rozdělíme napůl. Iveta namítla, že tak přijdeme o dva tisíce z jeho hodnoty. Řekla jsem jí, že nemusíme nic prodávat, jestli chce jet se mnou. Zatvářila se unaveně. Pobyt už prý Mirkovi slíbila a nechce mu vysvětlovat, že z toho nic nebude.
Málem jsem ustoupila. Znala jsem Mirka, měla jsem ho ráda a výročí jim přála. Jenže jsem si vzpomněla na nabídnutou padesátikorunu. „Ten slib jsi dala ty. Já jsem u toho nebyla,“ řekla jsem. Iveta se oblékla a u dveří se zeptala, jestli mi opravdu stojí za to pokazit si vztahy kvůli jednomu víkendu.
Po jejím odchodu jsem brečela vzteky. Styděla jsem se, jak rychle jsem začala přepočítávat peníze se ženou, které jsem bez váhání půjčovala klíče od bytu. Několikrát jsem vzala telefon, že jí napíšu, ať si poukaz nechá. Nedokázala jsem ale najít větu, která by byla pravdivá. Ani jsem jí ho nechtěla darovat, ani jsem o ni chtěla přijít.
Peníze přišly bez další domluvy
Za dva dny mi poslala tři tisíce. Do zprávy napsala, že si pobyt nechají a vyplatí mě podle mnou navržené prodejní ceny. Poděkovala jsem a připsala, že takhle to beru jako vyrovnané. Neodpověděla. Na jaře jsem viděla jejich fotografii od hotelu. Iveta stála vedle Mirka v kabátě, který jsme spolu vybíraly. Dívat jsem se na ně dlouho nevydržela.
Od hádky uplynul skoro rok. Přes léto jsme si napsaly k narozeninám a jednou se potkaly ve městě. Iveta se ptala na děti, já na její práci. Na zahradu mě nepozvala a já se neodvážila navrhnout návštěvu. Při loučení jsme obě řekly, že se musíme někdy sejít.
Před týdnem začali prodávat vstupenky na další ples. Zeptala jsem se Ivety, jestli jí mám vzít lístek k našemu stolu. Napsala, že letos půjdou s Mirkovými známými jinam. Nevím, zda ten plán vznikl kvůli mně. Znovu jsem jí odepsala jen krátké poděkování.
Tři tisíce mám pořád na účtu. Někdy mě napadne, že bych si za ně měla udělat radost, když jsem odmítla nechat jí celou výhru. Jenže já jsem si nechtěla nic kupovat. Těšila jsem se, že na dva dny odjedu s kamarádkou, kterou znám skoro celý život. Teď ani nevím, jestli by se mnou chtěla strávit obyčejné odpoledne.
