Článek
Petrovi jsem věřila s penězi víc než sama sobě. Po manželově smrti mi pomohl s platbami a zrušil zbytečné smlouvy. Tereze jsem od narození posílala pět set korun měsíčně. Když se narodil Jakub, přidala jsem stejnou částku pro něj. Syn měl tisícikorunu přidávat k tomu, co dětem odkládali s Lenkou. Nikdy mě nenapadlo chtít výpis. Byl to můj syn a o děti se podle mě vždycky dobře staral.
Peníze měly dětem usnadnit začátek
Tereze bylo šestnáct, když dostala možnost odjet se školou na několikatýdenní pobyt do Francie. Při návštěvě mi ukazovala město i pokoj, který měla sdílet se spolužačkou. Snacha Lenka poznamenala, že konečně využijí část peněz, které jí od mala odkládáme. Petr sbíral talíře a řekl, že převod zařídí.
O týden později Lenka zavolala. Potřebovala zaplatit zálohu a Petr prý pořád čekal na uvolnění peněz. Ptala se, jestli nevím, kde je mají uložené. Nevěděla jsem. Slíbila jsem, že se ho zeptám, a ještě jsem ji uklidňovala, že takové věci někdy trvají.
Syn přišel s prosbou
Petr dorazil druhý den po práci. Ani si nesundal bundu, jen se posadil ke kuchyňskému stolu. „Mami, já jsem to pokazil.“ Myslela jsem, že zapomněl nějaký termín. Pak mi řekl, že peníze použil na obchodování přes internet. Nejprve něco vydělal, po ztrátě se snažil dostat zpátky na původní částku. Nakonec nezbylo skoro nic.
Ptala jsem se na obě děti. Přikývl. Použil úspory obou, nejen peníze ode mě. Udělalo se mi tak zle, že jsem musela otevřít okno. „Lenka o tom neví?“ Zavrtěl hlavou a poprosil mě, abych mu půjčila na Terezin pobyt. Zbytek prý postupně doplní z výplaty a doma nemusí nikdo nic poznat.
Chtěl, abych mu pomohla mlčet
Měla jsem rezervu na opravu koupelny. Petr o ní věděl. Když jsem řekla, že mu ji nedám, připomněl, jak za mnou po tátově smrti jezdil a všechno zařizoval. „Nechci ti nic vzít. Jen potřebuju čas,“ opakoval. Poprvé jsem při rozhovoru s vlastním synem přemýšlela, jestli mu můžu věřit i tuhle větu.
Řekla jsem, že Lenka musí vědět, co se stalo. Do neděle jí to měl říct sám. Byla jsem k nim pozvaná na oběd, děti měly turnaj a vrátit se až odpoledne. Nabídla jsem, že přijedu dřív a budu u toho. Odmítl. U dveří mě požádal, abych přestala tlačit. V noci jsem téměř nespala a představovala si, jak kvůli mně Tereza nikam nepojede.
V sobotu mi Lenka napsala, že pobyt zkusí zaplatit jinak. Petr jí prý vysvětlil, že jsem příspěvky jen slibovala, ale neposílala je. Jejich vlastní úspory podle něj nebyly hned dostupné, a tak na zálohu počítal s mými penězi. Četla jsem zprávu několikrát. Potom jsem otevřela účet a začala stahovat potvrzení pravidelných převodů.
U oběda jsem už jeho verzi nepotvrdila
V neděli Lenka přinesla polévku a řekla, ať si z těch peněz nic nedělám, že na mě Petr neměl s příspěvky tlačit. Syn se díval do talíře. Čekala jsem, jestli ji opraví. Když se natáhl pro pečivo, vytáhla jsem z kabelky vytištěná potvrzení a položila je před Lenku.
„Posílala jsem je. Každý měsíc.“ Petr zvedl hlavu. „Mami, teď to nech.“ Řekla jsem Lence i to, s čím za mnou přišel. Třásl se mi hlas. Zeptala se ho, kolik zůstalo Jakubovi. Petr nejdřív řekl, že to spolu vyřeší později. Lenka otázku zopakovala a on přiznal, že téměř nic.
Odjela jsem před návratem dětí. Petr mě nedoprovodil. Večer mi napsal, že jsem mu rozbila rodinu a nemám se mu ozývat. Chtěla jsem okamžitě zavolat a vysvětlovat, že jsem mu přece dala možnost říct pravdu. Místo toho jsem seděla u telefonu a brečela. Nevěděla jsem ani, jestli se Lenka s dětmi neodstěhuje.
Vnoučata ke mně chodí dál
Od oběda uplynulo půl roku. Lenka s Petrem zůstala, o penězích už ale nerozhoduje sám. Tereza do Francie odjela. Podle Lenky kvůli tomu zrušili rodinnou dovolenou a další platby zvládli z výplat. Já tisícikoruny odkládám na svém účtu, dokud se s Lenkou nedomluvíme, jak je dětem předat.
Lenka mi vnoučata dál vozí. S Petrem se nevídám. K šedesátinám poslal krátké přání, na poděkování neodpověděl. Děti se přede mnou o penězích nebaví a já se jich na tátu nevyptávám. Když odcházejí, mám chuť jim po něm něco vzkázat. Zatím jsem to neudělala. Přála bych si, aby mi zavolal sám, ale za to, co jsem u stolu řekla, se mu omluvit nedokážu.
