Článek
Když mi poprvé zazvonila u dveří květinářka, byly to tři týdny od Milanova pohřbu. Držela růžové tulipány a já ji chtěla poslat o patro výš. Potom vyslovila moje jméno a podala mi obálku. Uvnitř stálo Milanovým písmem: „Ať máš doma pořád něco hezkého.“ Rozplakala jsem se tak, že jsem ji musela pozvat dál, abych vůbec dokázala květiny převzít.
Manžel na mě myslel dopředu
Milan věděl, že umírá. Poslední týdny jsme spolu mluvili o praktických věcech, ale o květinách neřekl nic. Květinářka mi vysvětlila, že zaplatil dvanáct kytic, jednu na každý měsíc. Připravil k nim dvanáct kartiček se stejným vzkazem. Výběr květin nechal na ní, jen poprosil, aby mezi nimi občas byly moje oblíbené tulipány.
Za našeho manželství mi nosil květiny hlavně k narozeninám. Jednou mi koupil velikou kytici na nádraží, protože mu ujel vlak a měl čas. Tehdy jsem se smála, že takové zpoždění by mohl mít častěji. Na tu příhodu jsem si při první zásilce vzpomněla a po dlouhé době mě něco zahřálo.
Dceři jsem poslala fotografii vázy. Zavolala a obě jsme nad Milanovým nápadem plakaly. Říkala jsem jí, že mi připadá, jako by se na chvíli vrátil. Další měsíc jsem už věděla, který den zazvoní. Umyla jsem vázu, uklidila stůl a od rána zůstala doma.
Den s květinami patřil jen nám
Zpočátku jsem kvůli doručení přesouvala jen nákup. Později jsem odmítla kávu se sousedkou i pozvání dcery na oběd. Květinářka nabízela jiný čas, ale já ho měnit nechtěla. Bála jsem se, že když si ten den zařídím obyčejně, připravím se o něco, co mi Milan ještě nechal.
K páté kytici jsem uvařila jeho oblíbené kuře. Vytáhla jsem dva talíře a položila je proti sobě. Věděla jsem, že nepřijde. Přesto jsem nedokázala ten druhý odnést. Jedla jsem s pohledem na prázdnou židli a pak uklidila nedotčený příbor. Večer mi bylo hůř než ráno.
Když se dcera ptala, jestli nechci příště přijet k nim, řekla jsem, že mi květiny pomáhají. Nebyla to úplná lež. Při rozbalování jsem bývala šťastná. Jen jsem jí neřekla, jak dlouho potom sedím u stolu a nedokážu se zvednout.
Před další zásilkou jsem počítala, kolik jich zbývá. Když květiny zvadly, nechávala jsem vedle prázdné vázy jejich kartičku. Uklidila jsem ji až před příchodem nové kytice. Stále častěji jsem myslela na den, kdy budu poslední vzkaz odkládat s vědomím, že už žádný další nepřijde.
Objednávku jsem prodloužila
Poslední kytici tvořily světlé růže. Květinářka ji položila na stůl a připomněla, že tím je Milanova objednávka vyřízená. Pokud bych chtěla pokračovat, mohla by mi květiny vozit dál. Nabídla mi čas na rozmyšlenou. Já přesto okamžitě řekla, že chci zase celý rok.
Ještě ten den jsem zašla do obchodu a zaplatila. Ulevilo se mi, že mám další měsíce zajištěné. Doma jsem otevřela potvrzení v e-mailu. Jako objednavatelka jsem tam tentokrát byla uvedená já. Věděla jsem, kdo právě zaplatil. Teprve nad tím řádkem mi ale došlo, co od těch květin čekám. Chtěla jsem je dál přijímat jako něco od Milana, přestože už bych si je posílala sama.
Dlouho jsem se dívala na růže a potom zavolala do květinářství. Požádala jsem o zrušení pokračování. Paní řekla, že nic dalšího ještě nechystali, a peníze mi vrátí. Chtěla jsem jí vysvětlit proč, ale rozbrečela jsem se. Nechala mě domluvit a zrušení potvrdila.
Poprvé nikdo nezazvonil
Za měsíc jsem se probudila brzy. Automaticky jsem přemýšlela, jestli je váza čistá. Pak mi došlo, že ji dnes nepotřebuji. Rozplakala jsem se ještě v posteli. Nečekala jsem, že vlastní rozhodnutí bude bolet stejně jako zpráva o konci objednávky.
Dopoledne jsem šla pro pečivo. U pokladny jsem se podívala na hodiny a uvědomila si, že nemusím spěchat domů. Byla v tom úleva, za kterou jsem se nejdřív zastyděla. Milan mi přece chtěl udělat radost. A já jsem najednou byla ráda, že dnes nebudu čekat u dveří.
Od té doby uplynuly dva měsíce. První kartičku mám schovanou v zásuvce, váza stojí prázdná na polici. Někdy mi kytice chybí tolik, že bych ji nejradši znovu objednala. Nejvíc ale postrádám Milana, jak stojí v předsíni s květinami ještě zabalenými a čeká, až si jich všimnu.
