Článek
Na stole stály dva talíře. Na mém ležel krajíc chleba s máslem, na dceřině jen půlka. Vedle hrnku jsem měla složený ubrousek a přes něj položenou malou červenou lžičku, kterou jsme používaly na zmrzlinu.
Lidka stála u linky v pyžamu. V ruce držela nůž na máslo. Když mě uviděla, položila ho tak rychle, až cinkl o okraj dřezu.
„Čaj jsem nedělala. Vodu nesmím.“
Byla sobota, něco po sedmé. David měl ještě spát po noční směně. Doma bylo ticho a na podlaze drobky, které se dcera pokusila shrnout papírovým kapesníkem.
„Ty jsi mi nachystala snídani?“
Přikývla. Objala jsem ji a řekla, že je moje zlato. Měla jsem chuť vyfotit stůl a poslat ho sestře.
Lidka mi přisunula židli. Posadila se naproti a sledovala, jak ukusuju chleba.
„Je dobrej?“
„Moc.“
Usmála se, ale svůj chleba si nevzala.
„Tak už kvůli mně nebudeš smutná?“
Přestala jsem žvýkat. Dívala se na mě pořád stejně pozorně. Čekala odpověď, kvůli které vstala tak brzy.
Říkala jsem, že jsem unavená
Moje máma zemřela před dvěma měsíci. Věděli jsme, že je nemocná, a přesto jsem po posledním telefonátu několik minut stála v předsíni v kabátu. Nedokázala jsem si představit, co mám udělat dál, když už za ní nepojedu.
Lidce jsme řekli pravdu. Plakala a ptala se, kdo bude krmit babiččina kocoura. Vysvětlili jsme jí, že se o něj postará teta Marta. Potom chtěla vědět, jestli si smí nechat malou skleněnou kočku, která stávala u babičky na televizi.
Přivezla jsem jí ji. Postavila si ji na poličku vedle gumy ve tvaru melounu a dál chodila do školy, učila se psát a hádala se s kamarádkou o místo v lavici.
Já se vrátila do práce. Nakupovala jsem, prala a kontrolovala úkoly. Někdy jsem celý den fungovala skoro normálně. Pak jsem v obchodě sáhla po jogurtu, který mívala máma ráda, a musela se na chvíli zastavit mezi chladicími regály.
Doma se mi to stávalo také. Při skládání ručníků, nad telefonem, jednou uprostřed krájení cibule. Lidka přišla do kuchyně a zeptala se, proč pláču. Odpověděla jsem, že za to může cibule.
Ona přikývla. Já měla pocit, že jsem ji ušetřila dalšího smutného rozhovoru.
Jindy jsem řekla, že jsem unavená. Že mě bolí hlava. Že mám těžký den. Nechtěla jsem, aby naše dítě žilo v bytě, ve kterém se pořád mluví o smrti.
Čím tišší byla, tím víc se mi ulevilo
Lidka začala večer sama uklízet pastelky. Když mi volala Marta, zavřela za sebou dveře do pokoje. Přišla se zeptat, jestli si může pustit pohádku, a ještě než jsem odpověděla, dodala, že bude potichu.
Ve škole dostávali pochvaly za samostatnost a Lidka si ráda připadala větší. Za některé věci jsem jí poděkovala. Jiné jsem přestala vnímat, protože mi usnadňovaly den.
Jednou jsme se vrátily z knihovny. Lidka si přinesla knížku o psech, položila ji vedle mě a začala vyprávět, jakého by jednou chtěla. Já otevřela telefon. Přišla fotografie mámy, kterou Marta našla ve starém počítači.
Lidka zmlkla uprostřed věty.
„Pokračuj,“ řekla jsem.
„Už nic.“
Odnesla knížku do pokoje. Já jí nechala odejít. Fotografie byla z léta, které jsem si skoro nepamatovala, a chtěla jsem se na ni ještě chvíli dívat.
Později se David ptal, jak to doma zvládáme. Odpověděla jsem, že Lidka je úžasná. Opatrná, ohleduplná. Skoro jako by věděla, co potřebuju.
To poslední jsem řekla s vděčností.
Nejdřív jsem slíbila špatnou věc
U sobotní snídaně jsem jí okamžitě odpověděla, že kvůli ní smutná nejsem. Usmála jsem se, abych ji uklidnila, a zkusila ještě jednou ukousnout chleba.
„A už nebudeš?“ zeptala se.
„Dneska si uděláme hezký den.“
„Ale večer?“
Podívala jsem se na červenou lžičku. Všechno nachystala tak, jak se jí líbilo, a teď chtěla vědět, jestli to pomohlo.
„Já nevím,“ přiznala jsem.
Sklopila oči k talíři.
„Liduško, stýská se mi po babičce. Proto bývám smutná.“
„Já vím.“
„A nic jsi neudělala špatně.“
Chvíli prstem posouvala drobek po ubrusu.
„Minule jsem tě zlobila s tou mikinou.“
Vzpomněla jsem si. Nechtěla si obléct mikinu, kterou jsem jí připravila. Spěchaly jsme a já jí řekla, že už nemám sílu se kvůli všemu dohadovat. Potom jsem v autě plakala, když v rádiu pustili máminu oblíbenou písničku.
Lidka seděla vzadu. Ty dvě věci šly hned za sebou.
„Kvůli mikině jsem byla naštvaná,“ řekla jsem. „Ale potom se mi začalo stýskat po babičce. To jsou dvě různé věci.“
„To jsem ti měla říct už v autě.“
Přikývla. Potom mi nabídla svoji půlku chleba.
Snídaně může zůstat snídaní
Vzala jsem ji kolem stolu za ruku. Řekla jsem jí, že snídani mám ráda a že mě potěšilo, jak ji nachystala. Nemusí ale zkoušet, jestli se po každém soustu přestanu mračit.
„Ty pořád koukáš takhle,“ řekla a stáhla obočí.
Poznala jsem se. Bohužel přesně.
„Někdy si nevšimnu, jak se tvářím.“
„Já si všimnu.“
To byla pravda. Slíbila jsem jí, že když mi bude smutno, zkusím říct proč. A že svůj smutek budu řešit také s tátou a s tetou Martou. Lidka si může hrát, zlobit se kvůli mikině i vyprávět o psech.
„I když budeš brečet?“
„I tehdy.“
Vstala jsem, abych připravila čaj. Zůstala sedět a konečně si vzala svůj chleba. Když jsem zapnula konvici, zeptala se, jestli máme med.
Podala jsem jí ho. Nabrala si tolik, že jí přetekl přes kraj chleba na talíř.
Naše dospělé věty
Davidovi jsem to vyprávěla, když se probudil. Přisunul si hrnek a řekl, že by ho nenapadlo, jak si to může Lidka pospojovat.
Pak si vzpomněl, že jí několikrát doporučil, ať je na mámu hodná, protože toho má teď hodně.
„Já chtěl, aby tě nechala odpočinout.“
„Já vím.“
David se potom zeptal, s kým vlastně o mámě mluvím, když se zrovna nemůžu dovolat Martě.
S nikým. Kamarádce jsem po třetím smutném telefonátu začala odpovídat, že už je to lepší. Nechtěla jsem pořád opakovat stejné věci. S Davidem jsem se o něco podělila večer, ale často jsem to zkrátila, protože ráno vstával nebo přijel unavený.
Lidka byla doma. Viděla zbytek, pro který mi pak už nezbývala slova.
V neděli jsem kamarádce zavolala a řekla jí, že to lepší není. Nečekala jsem, že něco napraví. Potřebovala jsem jí vyprávět, co mě napadlo u těch jogurtů. Zeptala se, jestli nechci ve středu přijet. Řekla jsem, že ano, a požádala Davida, aby si na ten večer zařídil čas doma.
Ani ona na babičku nezapomněla
Několik dní nato mi Lidka přinesla skleněnou kočku. Držela ji v obou dlaních a zeptala se, jestli babička věděla, že ji chce.
„Myslím, že věděla, jak se ti líbí.“
„Já jsem si na ni u ní vždycky sáhla.“
Lidka si sedla vedle mě.
„Mně se taky stýská.“
Objala jsem ji a zeptala se, po čem nejvíc. Odpověděla, že po jejím toastovači. U babičky se smělo dávat do toastu hodně sýra a někdy vytekl ven.
Málem jsem se rozesmála. Pak mi začaly téct slzy. Lidka se odtáhla a podívala se mi do obličeje.
„Tak já už o ní nebudu.“
„Můžeš. Já jsem ráda, že jsi mi to řekla.“
Utřela jsem si oči. Přitiskla kočku na svoje kolena a zůstala sedět. Povídaly jsme si ještě o babiččině kocourovi, který kradl šunku přímo z chleba.
Nezměnilo se to za sobotu
Lidka se mě dál ptala, jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem, aby se po našem rozhovoru bála mě vůbec pohladit.
Když mi přinesla deku, poděkovala jsem. Když se vzdávala návštěvy kamarádky, aby mě nenechala samotnou, řekla jsem, že ji odvedu. Doma budu mít chvíli pro sebe a večer se na ni budu těšit.
Občas jsem znovu odpověděla, že jsem jen unavená. Všimla jsem si toho až později a vracela se k tomu. Aspoň jednu pravdivou větu jsem většinou našla.
Ve středu jsem jela za kamarádkou. Před odchodem se Lidka ptala, co tam budu dělat.
„Povídat si.“
„O babičce?“
„Asi taky.“
Rozmyslela si to a potom mi podala malý balíček papírových kapesníků. Vzala jsem si je.
Další snídaně
O týden později mě vzbudilo volání z kuchyně. Lidka si vytáhla krabičku s cereáliemi a nemohla otevřít nový sáček. David spal po další noční směně, tak přišla za mnou.
Vstávala jsem pomalu. V noci se mi zdálo o mámě a po probuzení jsem si ještě několik vteřin myslela, že jí můžu zavolat.
Dcera mi podala krabičku. Otevřela jsem sáček a nasypala jí do misky. Ona přinesla mléko.
„Ty nebudeš jíst?“
„Za chvíli. Dneska je mi trochu smutno.“
Podívala se na mě. Potom si odnesla misku ke stolu.
Sedla jsem si vedle ní. Chvíli jsme byly potichu a já čekala, jestli se znovu začne ptát, co by mohla udělat.
Lidka odložila lžíci.
„Mami, ten pes z tý knížky může vážit víc než já.“
Odběhla pro knížku a ukázala mi dogu. Prý by se nám nevešla na zadní sedadlo.
Přisunula jsem si knížku. Chtěla jsem vidět, jak velký by takový pes musel být.
