Článek
Pavla z Pardubic si dlouho myslela, že výběr střední školy bude u jejich dcery jednoduchý.
Eliška měla na posledním vysvědčení samé jedničky kromě dvojky z fyziky. Třídní učitelka rodičům opakovaně doporučovala gymnázium a její otec Petr s tím automaticky počítal.
„Mluvil o tom, jako by už bylo rozhodnuto. Gymnázium, potom vysoká škola a pak nějaká dobrá práce. Elišky se vlastně nikdo moc neptal,“ přiznává Pavla.
Dcera pak jednoho večera při večeři oznámila, že na gymnázium nechce.
Chce se vyučit cukrářkou.
„S takovými známkami půjdeš na učňák?“
Eliška peče několik let. Za peníze z letní brigády si koupila otočný stojan na dorty, formy a zdobicí špičky. K osmnáctinám sestřenice připravovala dvoupatrový dort a před Vánoci pekla cukroví několika známým.
Rodiče to ale brali hlavně jako zálibu.
„Petr se jí zeptal, jestli se nezbláznila. Řekl: ,S takovými známkami půjdeš na učňák? Víš, kolik dětí by za tvoje známky dalo cokoliv?‘“
Eliška mu odpověděla, že dobré známky přece neznamenají, že musí studovat školu, která ji neláká.
Už předtím si sama našla školu, byla s kamarádkou na dni otevřených dveří a doma měla vytištěné informace o oboru.
„To mě překvapilo. Nebyl to nápad z minulého týdne. Ona to měla opravdu promyšlené,“ říká Pavla.
Petr však tvrdil, že patnáctileté dítě ještě nemůže rozhodovat o celé své budoucnosti.
Podle něj může Eliška péct i po gymnáziu.
U přihlášky už se pohádali všichni
Nejhorší večer přišel při řešení přihlášek.
Eliška chtěla jako první volbu cukrářský obor a jako druhou hotelovou školu. Gymnázium si přála dát až za ně.
Petr to odmítl.
„Řekl, že pod něco takového svoje jméno nedá. Eliška se zeptala, jestli je to její škola, nebo jeho. A on jí odpověděl, že až si bude sama platit bydlení a jídlo, může si rozhodovat úplně sama,“ popisuje Pavla.
Dcera se rozbrečela, odsunula židli od stolu a zavřela se v pokoji.
Další dva dny s otcem mluvila pouze tehdy, když musela.
Pavla zpočátku chápala obě strany. Také by byla ráda, kdyby dcera měla maturitu a později třeba vysokou školu. Vadilo jí ale, že manžel považuje učební obor téměř za selhání.
„On to nemyslí zle. Jeho rodiče jsou oba vysokoškoláci a celý život mu opakovali, že vzdělání člověku nikdo nevezme. Jenže Eliška začala mít pocit, že se za ni bude stydět.“
Během další hádky mu dcera řekla: „Ty nechceš, abych byla úspěšná. Ty chceš, abych byla úspěšná tak, jak sis to vymyslel.“
Petr odešel z kuchyně a práskl dveřmi.
Manželka se postavila proti němu
Pavla nakonec manželovi oznámila, že dceřinu volbu podpoří.
Od té doby se hádají i oni dva.
„Říká mi, že jí ve čtyřiceti nikdo nevrátí možnost vystudovat pořádnou školu. Já mu zase říkám, že jí nikdo nevrátí ani čtyři roky na škole, kam vůbec nechce chodit.“
Petr navrhuje kompromis: Eliška nastoupí na gymnázium a pokud ji pečení nepřejde, může se mu věnovat později.
Eliška něco takového odmítá.
Nejhorší pro Pavlu není ani samotná škola, ale to, co spor udělal s jejich rodinou. Otec s dcerou spolu dříve o víkendech jezdili na kole a sledovali filmy. Teď Eliška většinu času tráví zavřená v pokoji.
Na stole v kuchyni přitom stále leží papír se školami, které si dcera vybrala.
„Termín se blíží a nikdo už o tom nechce mluvit. Jen ten papír každý den vidíme. Já bych si přála hlavně to, aby Petr pochopil, že chytré dítě nemusí chtít stejný život, jaký mu naplánovali rodiče,“ říká Pavla.
