Článek
Jana na to přišla náhodou.
Na kuchyňském stole našla papír s cenami podobných bytů v jejich okolí a telefonním číslem na realitní kancelář.
„Zeptala jsem se Milana, co to je. A on úplně klidně řekl: ,Jen si zjišťuju, za kolik bychom mohli byt prodat.‘ V tu chvíli mi došlo, že on to celé považuje skoro za rozhodnutou věc,“ popisuje Jana.
Milanovi bude příští rok pětašedesát. Po více než čtyřiceti letech práce se na důchod těší hlavně proto, že konečně nebude muset žít podle budíku.
A také proto, že chce odejít z města.
Chalupu opravoval třicet let
Dům na Vysočině koupili krátce po narození druhého dítěte.
Tehdy tam nebyla pořádná koupelna a v zimě se topilo jen v kamnech. Milan postupně opravil střechu, rozvody, kuchyň i podlahy. Před pěti lety nechal udělat nové topení.
Jana tam celé roky ráda jezdila.
„Od jara do podzimu to miluju. Ráno kafe venku, večer grilování, houby, sousedi. Ale v neděli jsem se vždycky ráda vrátila do Brna.“
Podle Milana mu ale celé roky říkala něco jiného.
Tvrdí, že o životě na chalupě po důchodu mluvili opakovaně.
„Ano, říkala jsem třeba: Jednou se na všechno vykašleme a budeme tady. Ale proboha, to byla věta u skleničky vína. Já netušila, že si to zapisuje do životního plánu,“ říká Jana.
Milan její vysvětlení nepřijal.
„Řekl mi: ,Takže já to tady třicet let dávám dohromady a ty mi teď oznámíš, že tu vlastně bydlet nechceš?‘“
Ve městě má celý svůj život
Jana se stěhování nebojí kvůli luxusu.
V Brně má lékaře, kamarádky, cvičení a hlavně dvě děti a tři vnoučata. Šestiletého vnuka každé úterý vyzvedává ze školy.
Na chalupě je nejbližší větší obchod asi deset kilometrů daleko. K lékaři by musela autem a v zimě podle ní bývá příjezdová cesta někdy problém.
„Ptala jsem se ho, co budeme dělat, až nám bude pětasedmdesát a jeden z nás nebude moct řídit. Milan mi řekl, že řeším problémy, které možná nikdy nenastanou.“
Pak dodal větu, která ji rozčílila nejvíc.
„Řekl: ,Ty jen nechceš přijít o kavárničky a kamarádky.‘ To už jsem vybuchla. Jako by všechno, co mám kromě něj, byla nějaká hloupost.“
Milan naopak nechápe, proč by měli držet byt, jehož hodnotu odhaduje přibližně na šest milionů korun.
Na chalupě by podle něj měli mnohem nižší výdaje a část peněz z prodeje by mohli dát dětem.
Nabídla mu kompromis, ten ho nechce
Jana navrhla, že by od dubna do října žili na chalupě a zimu trávili v Brně.
Milan to odmítl.
„Řekl, že udržovat dva domovy je přesně to, čeho se chce v důchodu zbavit. Prý nechce dalších deset let jezdit sem a tam a sekat dvě domácnosti.“
Jana zase odmítá prodej bytu.
Poprvé za celé manželství tak řeší problém, u kterého ani jeden nechce ustoupit.
Napětí už začaly vnímat i děti. Dcera rodičům řekla, ať byt rozhodně neprodávají ve spěchu. Syn naopak chápe otce a tvrdí, že ve městě není důvod zůstávat jen kvůli tomu, že jsou na něj zvyklí.
„Nejhorší je, že Milan má pocit, že jsem ho podvedla. A já mám zase pocit, že mi plánuje zbytek života, aniž by se mě opravdu zeptal.“
Na kuchyňském stole už papír s cenami bytů neleží.
Telefon na realitního makléře si ale Milan uložil.
„Řekla jsem mu, že dokud budu spolumajitelka, nic se prodávat nebude. Od té doby jsme o chalupě nemluvili. Jenže důchod se blíží a oba víme, že ten rozhovor přijde znovu.“
