Článek
Marie z Plzně si na narozeninové oslavě své dcery nejdřív ničeho zvláštního nevšimla.
Matěj pobíhal mezi hosty, ukazoval nové lego a tahal dospělé do dětského pokoje.
Pak zavolal přes celý obývák: „Dědo Petře, pojď mi to postavit.“
Marie se podívala na svého bývalého manžela Karla.
„Úplně mu ztuhl obličej. Nic neřekl, ale bylo mi jasné, že to slyšel.“
Matěj si druhé oslovení vymyslel sám
Marie je s Petrem deset let.
Když se její dceři narodil Matěj, Petr byl od začátku běžnou součástí jeho života.
Bydlí jen několik minut autem od rodiny. Když dcera potřebuje, Petr vyzvedne vnuka ze školky, vezme ho na hřiště nebo ho hlídá.
Loni ho učil jezdit na kole.
„Matěj mu dlouho říkal normálně Petře. Pak z ničeho nic začal používat dědo Petře. Nikdo jsme to neřešili.“
Petr prý oslovení nikdy nevyžadoval.
Ani před Matějem o sobě nemluví jako o dědečkovi.
„Když mu řekne Petře, odpoví. Když dědo, taky odpoví.“
Karel se dcery zeptal, proč to dovoluje
Po oslavě si Karel svou dceru odchytil v kuchyni.
Zeptal se jí, proč Matěje neopraví.
„Dcera mu řekla: ,Tati, vždyť on ví, že jsi jeho děda. Jen má rád i Petra.‘“
Karlovi to nestačilo.
Podle Marie řekl, že Petr je její manžel, ale to z něj automaticky nedělá dědečka jeho vnuka.
„Pak se mě zeptal: ,Kdybych si našel ženu a Matěj jí začal říkat babičko, taky by ti to vůbec nevadilo?‘“
Marie mu chtěla okamžitě říct, že ne.
Nakonec ale mlčela.
„Přiznávám, že mi to nebylo úplně příjemné ani jen v představě. Takže jsem poprvé pochopila, proč ho to štve.“
Biologického dědečka vídá méně často
Karel žije asi čtyřicet kilometrů daleko.
S vnukem se vídá přibližně dvakrát za měsíc, někdy častěji. Bere ho na výlety, k sobě na zahradu a každé léto spolu tráví několik dní.
Podle Marie má Matěje opravdu rád.
Jenže Petr je prostě blíž.
„Když je potřeba v úterý vyzvednout Matěje ze školky, jede Petr. Když potřebuje opravit kolo, jde za Petrem. Není to soutěž. Jen tak náš život funguje.“
Právě to ale Karel vnímá jako problém.
Řekl jí, že má někdy pocit, že postupně přichází o věci, které by měl s vnukem dělat on.
Marie mu odpověděla, že mu v kontaktu s Matějem nikdy nebránili.
„Na to mi řekl: ,To není stejné. Já nemůžu ve středu odpoledne přijet jen proto, že potřebuje spravit brzdu. Petr může.‘“
Tentokrát se s ním Marie nehádala.
Dcera nechce pětiletému dítěti vysvětlovat rodokmen
Matějova matka ale syna opravovat nehodlá.
Podle ní je rozdíl mezi dospělými jasný, ale pro pětileté dítě není potřeba dělat z oslovení rodinný problém.
„Řekla: ,Má dva lidi, kteří se k němu chovají jako dědové. To je snad dobře, ne?‘“
Karel s tím stále nesouhlasí.
Nechce ale podle Marie přestat chodit na oslavy ani se s vnukem méně vídat.
Jen požádal, aby před ním Petr sám sebe jako dědu neoznačoval.
V tom mu Marie dokázala vyhovět snadno. Petr to totiž stejně nikdy nedělal.
Problém je Matěj.
Minulý víkend k nim přišel na návštěvu, sundal si boty a hned z chodby zakřičel: „Dědo, kde jsi?“
Petr vyšel z kuchyně.
„A já si v tu chvíli říkala, co přesně bych tomu dítěti měla vysvětlovat. Že jednoho člověka tak oslovovat může a druhého ne, i když je má oba rád?“
Karel od té oslavy téma znovu neotevřel.
Marie ale ví, že příště, až budou všichni spolu a Matěj zavolá „dědo“, bude se zase dívat, který z obou mužů se otočí.
