Článek
Aby ta historie dávala smysl, je třeba začít u jedné málo známé kuriozity. Štíhlá věž, která spolu s mohutnou kupolí chrámu svatého Mikuláše tvoří nejslavnější panorama Malé Strany, ke kostelu jen přiléhá, ale nikdy mu nepatřila. Vystavěli ji sice spolu s chrámem podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera a dokončil ji po roce 1751 Anselmo Lurago, jenže po sporu malostranské obce s jezuity, který skončil až u zemského soudu, připadla městu.
Dodnes to hlásá znak Malé Strany nad vchodem i vlastní číslo popisné 556, které kostely nemívají. Město ji používalo prakticky: jako požární hlásku. Na ochozu ve výšce 65 metrů drželi službu hlásní, kteří při požáru zvonili na poplach a směr ohně ukazovali ve dne červeným fáborem, v noci lucernou. Poslední hlásný se odstěhoval v roce 1891 a po něm ve věži bydlel malíř Jan Vochoč, který z oken maloval malostranské střechy.
Poslední civilní obyvatelé, manželský pár, obývali ve věži etážový byt s kuchyní, pokojem a ložnicí nad sebou a 112 schodů zdolávali několikrát denně kvůli venčení psa. Pak přišel úřední výměr a dvě slova, která v té době nesnesla odpor: státní zájem. Nájemníci se museli vystěhovat. Věž dostala nového pána, který se nikde neuváděl.
Za zmínku stojí, že věž má i vlastní zvonovou historii plnou dramat. Do roku 1872 v ní viselo pět zvonů, čtyři puklé nechala obec přetavit a nové zvony pak padly za oběť rekvizicím obou světových válek, kdy se z pražských věží snášely zvony do hutí zbrojařů. Přežil jediný, ten nejcennější: Mikuláš, ulitý roku 1576 zvonařem Brikcím z Cimperka, který jako zázrakem přečkal i požár krovu v roce 1925, při němž se roztavil barokní hodinový stroj. Zvon, který slyšeli barokní stavitelé, hlásní, wehrmacht i estébáci, visí ve věži dodnes.
Kajka alias Dědkostroj
Papírově si nejvyšší prostory zvonice pronajala Městská inspekce požární ochrany, což byla legenda vtipná až k slzám: věž se vrátila ke svému hasičskému poslání, jen ti noví hlásní nehlídali oheň. Skutečným uživatelem byla IV. správa StB, tedy Správa sledování, speciální útvar tajné policie, který měl v Praze rozeseto přes sedmdesát podobných utajených stanovišť. To svatomikulášské dostalo krycí název Kajka, podle vodního ptáka, i když původ jména je nejistý.
Mezi příslušníky se ale vžilo jméno jiné, neuctivé a přesné: Dědkostroj, případně Dědkárna. Nepřetržité služby u dalekohledů totiž z velké části zajišťovali brigádnicky bývalí příslušníci StB v penzi, pro které to byla dobře placená odměna za věrnost. Zatímco dole pod věží proudily davy a zvonil zvon Mikuláš, ulitý už roku 1576, nahoře se střídali penzionovaní tajní u okének s výhledem na imperialistické nepřátele.
Práce Kajky byla mravenčí a vytrvalá. Agenti monitorovali velvyslanectví USA, Spolkové republiky Německo a Velké Británie, podle dochovaných materiálů i zastupitelské úřady Itálie, Francie, Japonska a Jugoslávie. Hlásili pohyby diplomatů a jejich vozů a koordinovali práci sledovačů dole v ulicích, pro které byla věž ideální řídicí stanoviště: z ptačí perspektivy bylo vidět, kudy sledovaný objekt kličkuje malostranskými uličkami.
Správa sledování byla přitom obří mašinerie: tisíce příslušníků, kteří se v civilu vydávali za popeláře, taxikáře či milence na lavičkách, desítky konspiračních bytů a právě sedmdesátka pevných pozorovatelen, z nichž Kajka patřila k těm nejcennějším, protože diplomatická čtvrť ležela pod ní jako model na stole.
Od osmdesátých let měla služba k dispozici i tehdejší technologickou novinku, průmyslovou televizi, takže obsluha nemusela ani k oknu. A protože dalekohled nezná hranice slušnosti, vidělo se z věže i do soukromí: podle pozdějších vzpomínek a popularizačních textů mimo jiné přímo do bytu režiséra Zdeňka Podskalského a herečky Jiřiny Jiráskové. Jestli záznamy o večerech slavného páru někde v archivech leží, se můžeme jen dohadovat.
Kuriózní je, že StB nebyla první, koho strategická hodnota věže napadla. V květnu 1945, během Pražského povstání, z téhož místa kontrolovali vojáci wehrmachtu barikády v Karmelitské ulici. Nejlepší výhled na Malou Stranu si zkrátka našel každý režim, který potřeboval vidět lidem do oken.
Pisoár a pantofle po soudruzích
Pozorovatelna fungovala až do pádu režimu. Poslední zprávy o sledování z věže pocházejí z ledna 1990. Pak Dědkostroj osiřel a po jeho osazenstvu zůstalo ve věži cosi jako archeologická vrstva normalizace: původní dřevěné obložení stěn, zbytky elektroinstalace a kabelů, a také dva artefakty, které návštěvníky dodnes pobaví nejvíc, pisoár, který si soudruzi nechali nahoru zavést, aby nemuseli běhat dvě stě schodů dolů, a zapomenuté pantofle.
Sledování světové supervelmoci se zkrátka provozovalo v papučích a s nočníkem po ruce. V téhle směšné domáckosti je možná nejvýstižnější obraz celé normalizační špionáže: žádný James Bond, ale dědové v bačkorách, kteří si přivydělávali k důchodu zapisováním cizích životů.
Veřejnost se do utajených pater poprvé podívala 15. dubna 2010, kdy byla Kajka zpřístupněna s expozicí dokumentující činnost Správy sledování. Dnes je pozorovatelna součástí prohlídkové trasy Svatomikulášské městské zvonice, kterou spravuje Prague City Tourism, a je to jediné veřejně přístupné stanoviště svého druhu, které se dochovalo v téměř dobové podobě.
Návštěvník tak na jedné trase projde třemi stoletími: stylizovaným bytem věžného s unikátní černou kuchyní, hlásovnou, odkud se troubilo na poplach, zvonovým patrem se starým Mikulášem, a nakonec vystoupá do pater, kde komunismus špehoval Ameriku. Odměnou je ochoz s výhledem, kvůli kterému kdysi věž hlídala požáry a pak diplomaty: Karlův most, Hrad, moře malostranských střech.
https://www.prazskypatriot.cz/svatomikulasska-zvonice-na-male-strane-se-znovu-otevre-verejnosti/
