Článek
Byla středa večer a já hledala, kam bychom s manželem mohli na víkend.
„Hlavně ne wellness,“ řekl.
„Proč?“
„Protože minule jsem zaplatil čtyři tisíce za to, abych se celý víkend potil.“
Projížděla jsem nabídky v jižních Čechách, když jsem se u jedné fotografie zastavila.
Bílý dům. Tmavá střecha. Tři kamenné schody před vchodem.
Přiblížila jsem obrázek.
„Počkej.“
„Co?“
„Já ten dům znám.“
Otevřela jsem adresu.
Byla to vesnice, kde jsem se narodila.
A číslo popisné patřilo našemu domu.
Můj pokoj byl číslo tři
V domě jsem vyrůstala se starším bratrem Michalem.
Táta zemřel poměrně mladý a máma tam několik let zůstala sama. Když už na ni byl dům moc velký, přestěhovala se do bytu.
Dům jsme prodali.
Bylo mi šestadvacet.
Teď z něj bylo ubytování pro turisty.
Prohlížela jsem fotografie.
Ve stodole stál kulečník. Zeleninová zahrádka zmizela a místo ní byla terasa se slunečníkem.
Na místě, kde měl táta králíky, stál gril.
„To by koukal,“ řekla jsem.
Pak jsem otevřela pokoj číslo tři.
Můj pokoj.
Poznala jsem ho podle okna.
„Tady jsem spala.“
Manžel se naklonil k notebooku.
„Tohle?“
„Ano.“
„Je tam docela hezky.“
„Díky.“
Zaplatila jsem si vlastní pokoj
Rezervovala jsem ho na jednu noc.
Manžel se smál.
„Takže teď platíme za to, abys mohla spát tam, kde jsi bydlela zadarmo.“
„Přesně.“
„Výborný obchod.“
Majitelům jsem nic neřekla.
Ani nevím proč. Asi jsem se bála, že by to celé začalo působit moc slavnostně.
Chtěla jsem se jen podívat.
Navíc mám po manželovi jiné příjmení, takže nikdo neměl důvod něco tušit.
Zahrada bývala obrovská
Když jsme v sobotu přijeli, překvapilo mě, jak je všechno malé.
Jako dítě jsem měla pocit, že od domu ke konci zahrady je to půl kilometru.
Teď jsem viděla od branky až k plotu.
Přivítala nás majitelka Marta.
„Pokoj číslo tři, že?“
„Ano.“
Vyšla jsem po schodech za ní.
Dveře otevřela.
Široká postel, dvě lampičky, skříň a malá televize.
Stála jsem mezi dveřmi.
„Nelíbí se vám?“ zeptala se.
„Ne, je hezký.“
Ukázala jsem k oknu.
„Tamhle jsem měla stůl.“
Marta se otočila.
„Prosím?“
A bylo po tajemství.
Vydržela jsem mlčet asi tři minuty
Vysvětlila jsem jí, že jsem v domě vyrůstala.
„Tak to jste měla říct!“ vykřikla.
„Právě jsem to říct nechtěla.“
„Proč?“
„Nevím.“
Marta se rozesmála.
„Dobře. Tak budeme předstírat, že jste normální host.“
„Děkuju.“
Rozhlédla jsem se po pokoji.
Moje postel kdysi stála u opačné stěny. Pod oknem byl stůl a v rohu akvárium.
„Rybičky?“ zeptal se manžel.
„Ano.“
„Ty, co ti všechny umřely?“
„Dvě přežily.“
„Jak dlouho?“
„To není důležité.“
Marta se začala smát.
Moje důstojná cesta do minulosti se začínala vyvíjet jinak, než jsem čekala.
Všechno bylo jinak
Odpoledne jsme prošli vesnici.
Hospoda, kam táta chodil na pivo, byla zavřená. Místo Jednoty byla vietnamská večerka.
Škola měla nová okna a hřiště, na kterém jsme hrávali vybíjenou, bylo zarostlé.
Dokonce i lípa před kostelem mi připadala menší.
„To není možné,“ řekla jsem.
„Možná jsi jen vyrostla,“ poznamenal manžel.
Večer jsme si sedli na terasu.
Čekala jsem, že návrat bude nějak silnější.
Že budu dojatá.
Místo toho jsem hlavně přemýšlela, kde máme nabíječku k telefonu.
Našla jsem čárky
V noci jsem nemohla spát.
Ne proto, že bych byla rozrušená.
Manžel chrápal.
Šla jsem se napít.
Cestou zpátky jsem si v přízemí všimla starých dveří do malé komory.
Zůstaly původní.
Na rámu byly skoro neviditelné čárky tužkou.
Přistoupila jsem blíž.
M 1975
O kus níž:
D 1977
Pak další.
Najednou jsem si vzpomněla.
Táta nás tam každý rok stavěl zády ke dveřím a dělal čárku.
Michal mě vždycky štval, protože byl samozřejmě vyšší.
Já se při měření stavěla na špičky.
Táta mě pokaždé chytil.
„Dášo, paty na zem.“
Přejela jsem prstem přes svoje D.
To bylo poprvé za celý víkend, kdy mě opravdu píchlo u srdce.
„Manžel je chtěl obrousit“
Ráno jsem se Marty zeptala na dveře.
„Ty čárky jste nechali schválně?“
„Ano,“ řekla. „Manžel je při rekonstrukci chtěl obrousit.“
„A vy jste mu to nedovolila?“
„Říkala jsem si, že někomu patří.“
Ukázala jsem na jednu značku.
„Ta patří mně.“
Marta chvíli koukala na dveře a potom na mě.
„Tak to jsem ráda, že jsem vyhrála.“
Vyfotila jsem značky a fotografii poslala Michalovi.
Za minutu zavolal.
„To tam pořád je?“
„Je.“
„A moje čárky jsou výš než tvoje?“
„Bohužel.“
„Tak je všechno v pořádku.“
Pokoj číslo tři
Když jsme odjížděli, Marta stála u branky.
„Příště přiveďte i bratra.“
„To není špatný nápad.“
Manžel naložil kufr do auta.
Ještě jednou jsem se podívala na dům.
Nebyl takový, jaký jsem si ho třicet let nosila v hlavě.
Byl menší, zahrada kratší a z mého pokoje byl pokoj číslo tři s televizí a heslem na Wi-Fi položeným na stolku.
Kupodivu mi to už nevadilo.
Večer volal Michal znovu.
„Tak tam někdy pojedeme.“
„Klidně.“
„Ale já chci svůj pokoj.“
„Ten je teď koupelna.“
Chvíli mlčel.
„Tak nikam nejedu.“
Možná pojede.
A jestli ano, zaplatíme si oba noc v domě, kde jsme kdysi bydleli zadarmo.
