Článek
Hana čekala v předsíni s tácem chlebíčků, když dcera otevřela dveře a řekla, že má zatím zůstat stát. Za ní vešel vnuk Filip a v obou rukách držel vodítko. Na jeho konci byl malý hnědý pes. Rozhlédl se, přičichl k botám a začal vrtět ocasem.
„Abys tu nebyla pořád sama,“ řekla Petra.
Hana položila tác na botník. Pes se jí opřel předními tlapkami o koleno a ona se automaticky sklonila, aby ho pohladila. Filip se smál a chtěl vědět, jestli může na zahradu. Petra zatím přinesla dvě misky, pytel granulí a nový pelíšek.
Pes se jmenoval Ben. Bylo mu něco přes rok a jeho majitelka se stěhovala za prací do zahraničí. Petra ji znala přes kolegyni. S bratrem Pavlem zaplatili vybavení a rozhodli, že matce udělají radost. Hana se o jejich plánu dozvěděla až ve dveřích.
Manžel zemřel před třemi lety. První měsíce děti volaly večer, přijížděly o víkendech a Petra někdy zůstala přes noc. Hana bývala ráda, že se doma ozývá jiný hlas. Později si našla vlastní program. V úterý chodila plavat, jezdila za sestrou do Hradce a s bývalými kolegyněmi si domluvily podzimní pobyt v lázních.
O tom všem děti věděly. Přesto se jí Petra občas ptala, co doma celé dny dělá.
Na oslavě Hana několikrát začala větu, že se budou muset domluvit. Filip ale chtěl vybrat místo na pelíšek a Petra vysvětlovala, že pes už je zvyklý být doma sám.
Když večer odjeli, Ben si lehl ke dveřím. Hana mu přinesla deku a sedla si vedle něj. Teprve tehdy ji napadlo, že se ho ani nestačila zeptat, kolikrát denně chodí ven. Telefon zvedla Petra. Popsala jí jeho režim a dodala, že si brzy zvyknou oba.
Zahrada nestačila
První týden si Hana nastavovala budík na šestou. Ben byl zvyklý chodit brzy a před dveřmi trpělivě čekal, dokud si neobula boty. Vzala ho na zahradu, ale pes po chvíli zamířil k brance. Nakonec spolu obešli několik ulic. Když se vrátili, Hana měla chuť si ještě lehnout.
Nebylo jí s ním jen nepříjemně. Ben se radoval, když přišla domů, a večer si lehával poblíž jejího křesla. Jednou se rozesmála, když si do pelíšku odnesl ponožku, kterou upustila u pračky. Poslala fotografii dětem. Petra jí odpověděla, že přesně tohle potřebovala.
Hana už nenapsala, že vynechala plavání. Při prvním delším odchodu Ben štěkal a sousedka jí po návratu řekla, že ho bylo slyšet skoro hodinu. Začala odcházet jen na kratší dobu a postupně zkoušela, co zvládnou.
Do Hradce nejela. Sestra měla kočku a malý byt, takže společný víkend se psem nepřipadal v úvahu. Petra tehdy nabídla, že se na Bena někdy přijede podívat. Hana se zeptala, jestli by si ho nemohla na dva dny vzít k sobě.
„Teď zrovna nemůžu. Filip má v sobotu turnaj,“ odpověděla.
Hana návštěvu odložila. Nerada dávala dětem pocit, že jim radost kazí. Ben se navíc začal doma chovat jistěji a na své původní místo u dveří už téměř nechodil. Když mu jednou po procházce utírala tlapky, napadlo ji, že teď už je přece její.
O to hůř se jí o něm mluvilo.
Lázně už byly zaplacené
Na podzimní pobyt měla Hana odjet se dvěma kamarádkami. Pět nocí, procedury a každý večer jiná restaurace, kterou si už celé léto posílaly ve zprávách. Zálohu zaplatila ještě před narozeninami. Když se odjezd přiblížil, napsala dětem, jak si rozdělí hlídání.
Pavel měl v tom týdnu služební cestu. Petra jí nejdřív doporučila psí hotel, potom se zeptala, jestli by nešlo pobyt zkrátit. Nechtěla Bena nechávat u cizích lidí, když si u matky teprve zvykl.
Hana seděla u kuchyňského stolu nad potvrzením rezervace. Ben měl hlavu na její pantofli. Pohladila ho, ale telefon už neodložila.
„Petro, já nemůžu pokaždé zůstat doma.“
Dcera namítla, že přece nejde o každý týden. A připomněla, kolikrát Hana říkala, že je jí samotné smutno. Hana jí odpověděla, že jí někdy smutno je. To ale neznamená, že chce mít psa na dalších deset let.
Na druhém konci bylo ticho. Potom Petra řekla, že o tom měly mluvit dřív.
„Já bych o tom ráda mluvila ještě předtím, než jste ho přivezli.“
Hanu překvapilo, jak snadno tu větu vyslovila. Dcera se rozčílila. Prý všichni vidí, jak má Bena ráda, a teď kvůli několika dnům dělá problém. Hana jí vysvětlila, že nejde jen o lázně. Už několik měsíců plánuje každý odchod podle toho, kdo může přijít nebo jak dlouho zůstane pes sám.
„Já jsem se o tebe bála,“ řekla Petra. „Když jsme odjížděli, pokaždé jsi stála za brankou a dívala se za námi.“
Hana si to pamatovala. Měla by radost, kdyby tehdy dcera ještě chvíli zůstala.
Petra se zeptala, jestli jim tedy chce psa vrátit. Hana řekla, že pokud ho u nich mohou mít, byla by ráda. Dcera začala vysvětlovat, že s jejich pracovní dobou a Filipovými kroužky to nepůjde.
„Tak vidíš,“ odpověděla Hana.
Petra řekla, že je nevděčná, a hovor ukončila. Večer Hana otevřela společnou skupinu a začala psát, že nikam nepojede. Ben se mezitím zvedl a přinesl jí míček. Položila telefon a chvíli mu ho házela po chodbě. Rozepsanou zprávu pak smazala.
Nový domov nehledala přes inzerát
V lázních nakonec byla. Pavel si přehodil pracovní cestu a Bena na několik dní převzal. Hana mu připravila granule, vodítko i poznámky k venčení. Při předávání se ho zeptala, jestli Petra před narozeninami říkala, že si psa přeje.
Pavel zavrtěl hlavou. Myslel si, že už se spolu domluvily.
Když si Hana po návratu přišla pro Bena, pes k ní vyrazil tak rychle, že mu vodítko sklouzlo z lavičky. Byla ráda, že ho vidí. Současně si všimla, jak se jí Pavel u dveří omlouvá za své nevyspání. Přikývla. Nechtěla mu připomínat, že ona podobně vstává každé ráno.
O novém domově začala mluvit s Dagmar, se kterou chodila plavat. Ta před časem přišla o svého starého psa a zvažovala dalšího. Znala Bena z procházek a souhlasila, že zkusí, jak by spolu vycházeli. Nejdřív si ho vzala na odpoledne, později na víkend.
Při prvním víkendu jí Dagmar zavolala, že Ben nechce žrát. Hana jí poradila, kde má v tašce jeho původní misku. Později se u ní byla podívat. Pes už poznal cestu do kuchyně. Domluvily se, že kdyby soužití nefungovalo, vrátí se zatím k Haně.
Teprve potom Hana dětem oznámila, co chystá. Petra jí řekla, že to Filipovi musí vysvětlit sama. Chlapec se při další návštěvě zeptal, jestli Ben zlobil.
„Nezlobil,“ odpověděla Hana. „Jen já ho nechci mít doma každý den. Dagmar by ho chtěla.“
Filip namítl, že jí ho přece dali k narozeninám. Hana přikývla a nechala ho, aby se za Benem posadil na koberec. Nevěděla, co dalšího mu říct, aby se nezlobil. Slíbila jen, že za ním mohou někdy zajít.
Petra se na ni toho dne skoro nepodívala. Při odchodu ale vzala prázdné hrnky a odnesla je do kuchyně. Hana ji slyšela, jak se ptá Pavla, jestli u něj Ben také tak brzy škrábal na dveře.
O několik týdnů později jela Hana za sestrou. V tašce měla noční košili, knížku a koláč. Před odjezdem jí Dagmar poslala fotografii Bena spícího pod stolem. Hana jí odepsala, že přijde v úterý, jestli se to hodí.
Potom zamkla dům a došla na zastávku. Autobus měl pět minut zpoždění. Vytáhla telefon a zavolala sestře, že si ještě stihne koupit kávu. Poprvé po několika měsících ji nemuselo napadnout, v kolik bude zpátky.
