Článek
Teď se odtrhl napůl a na skle zůstala chlupatá vrstva papíru. „Příště jim řekni, ať to dají dolů,“ řekla Jana. Tereza seděla vedle ní v klubové bundě. Pod pravým okem měla tři stříbrné kamínky, které přežily odličovací ubrousek. „Žádný příště nebude.“
Jana dál škrábala sklo. „To určitě.“ „Mami.“ Kousek papíru jí zůstal za nehtem. „Co?“
„Já už nechci závodit.“ Jana přestala. Za nimi projelo bílé auto a někdo krátce zatroubil, protože stáli příliš dlouho u výjezdu z parkoviště. „Tak jeď,“ řekla Tereza. Jana nastartovala.
„Protože jsi dneska šestá?“ „Ne.“ „Šestá není špatná.“ „Já vím.“ „Dvě desetiny od čtvrtého místa.“
„Já vím.“ Jana vyjela na hlavní. Na zadním sedadle ležely brusle v otevřené tašce. Jedna byla převrácená nožem nahoru. Tereza měla ve zvyku je po závodech hodit do auta a Jana je doma vyndávala, vysoušela a povolovala tkaničky, aby kůže nepraskala. „Tak kvůli čemu?“ „Prostě už nechci.“
„To není důvod.“ Tereza si rozepnula bundu. „Pro mě jo.“ Z Jihlavy to měli domů něco přes hodinu a půl. Jana si pomyslela, že je dobře, že jsou samy.
Potom si pomyslela, že možná není.
Když bylo Tereze pět, neuměla bruslit ani ona, ani Jana. Na zimák je přivedla Laura ze školky. Lauřina matka tvrdila, že krasobruslení zlepšuje držení těla, což bylo v době, kdy rodiče pětiletých dětí stále ještě věřili, že téměř všechno, co s nimi začnou dělat včas, z nich jednou udělá lepší lidi. Laura vydržela půl roku. Tereza devět let. První trenérka se jmenovala Dana. Měla mohutná stehna a hlas, který se odrážel od plechového stropu stadionu.
„Kolena!“ „Ruce!“ „Hlava!“ Jana sedávala na tribuně v bundě, pila kávu z automatu a sledovala Terezu, která padala a vstávala. Líbilo se jí, že v tom existoval systém.
Když dítě něco neumělo, nacvičilo to. Když to pořád neumělo, nacvičilo to ještě víc. Když se bálo, strach se neopravoval rozhovorem. Udělalo se to znovu. A znovu. A potom už se nebálo.
Jana tehdy netušila, jak uklidňující jí to bude připadat.
„Jak dlouho to víš?“ zeptala se. „Nevím.“ „Týden?“ „Dýl.“ „Měsíc?“
Tereza mlčela. „Od léta?“ „Asi.“ Jana sevřela volant. Léto znamenalo soustředění v Brně.
Novou choreografii. Tři soukromé lekce. Nové brusle, protože ze starých měla Tereza otlačenou achilovku. Jana si okamžitě vybavila cenu a hned se za to na sebe naštvala. „Takže když jsme kupovaly brusle, už jsi věděla, že chceš skončit.“
„Nevěděla.“ „Teď jsi řekla od léta.“ „Já jsem přemýšlela.“ „A neřekla jsi nic.“ „Ty ses neptala.“
Jana se na ni podívala. „Na co jsem se měla ptát? Jestli chceš po devíti letech přestat bruslit?“ „Třeba.“ „Každý den jsem se tě ptala, jaký byl trénink.“ „To není to samý.“
„Tak co jsem se měla zeptat?“ Tereza zavřela oči. „Nevím.“ Jana měla chuť říct, že pokud něco člověk neví, nemůže očekávat, že to budou vědět ostatní za něj. Byla to věta, kterou často říkávala dětem.
Tentokrát jí připadala podezřelá.
Petr doma loupal pomelo. Dělal to nožem. Nejdřív odkrojil vršek, potom vedl čtyři řezy dolů a stahoval tlustou žlutou slupku v celých plátech. Matěj seděl vedle něj s tabletem. „Dej to pryč,“ řekla Jana. Matěj zvedl oči.
„Proč?“ „Protože jíme.“ „Ještě nejíme.“ Petr položil telefon vedle prkénka. „Já jsem v tom s tebou.“
Matěj tablet vypnul. „Tereza končí s bruslením,“ řekla Jana. Petr držel v ruce kus slupky. „Končí?“ „Jo,“ řekla Tereza.
Matěj se usmál. Bylo to rychlé, ale Jana to viděla. „Co se směješ?“ „Já se nesměju.“ „Smál ses.“
„Tak promiň.“ „Ty máš radost?“ Matěj pokrčil rameny. „Trochu.“ Tereza se rozesmála.
Jana se na ni otočila. „Tobě to přijde vtipný?“ „Trochu.“ Petr položil nůž. „Proč máš radost?“ zeptal se Matěje.
„Budeme moct v sobotu něco dělat.“ „Vždyť něco děláme.“ Matěj se na otce podíval. „Co?“ Petr chvíli mlčel.
„No různé věci.“ „Jako co?“ „Matěji,“ řekla Jana. „Já se jen ptám.“ „Tak se neptej takhle.“
„Jak?“ Jana nevěděla. Tereza si vzala dílek pomela. „Třeba pojedeme někdy na víkend.“ „Jezdíme na víkendy,“ řekla Jana.
Petr dál čistil bílou slupku z ovoce. „Moc ne.“ Jana se na něj podívala. „Cože?“ „Nic.“
„Ne, řekni to.“ „Že moc nejezdíme.“ „Protože máme závody.“ „Já vím.“ „Ty jsi s tím měl problém?“
„Ne.“ „Tak proč to říkáš?“ Petr pokrčil rameny. „Protože je to pravda.“ Jana čekala.
Petr ukázal nožem na Terezu. „Nejdřív bych asi řešil ji.“ „Já jsem vyřešená,“ řekla Tereza. „Tak to závidím,“ řekl Petr. Matěj se rozesmál.
Tentokrát se Jana neusmála.
Ve středu se Jana probudila ve 4:52. Budík nebyl nastavený. Tělo ano. Ležela potmě. Vedle ní Petr spal na boku, zády k ní.
Za normálních okolností by už vstávala. Ve čtyři padesát pět koupelna. V pět deset budíček Terezy. V pět dvacet čaj do termosky. V pět třicet odjezd. Trénink začínal v šest patnáct. Ve středu a v pátek. V úterý odpoledne. Ve čtvrtek suchá příprava.
Sobota podle rozpisu. Neděle závody nebo volno, přičemž volno často znamenalo individuál. Jana zavřela oči. V 5:11 uslyšela dveře. Tereza přišla do ložnice.
„Mami?“ „Co?“ „Jsi vzhůru?“ „Teď už jo.“ „Já taky nemůžu spát.“
Jana se posadila. Tereza stála ve dveřích v tričku a krátkých kalhotách. „Tak si lehni.“ „Nemám už cenu.“ „Je pět ráno.“
„Já vím.“ Petr se pohnul. „Běžte obě pryč,“ zamumlal. Tereza se zasmála. Jana vstala.
V kuchyni si udělaly čaj. Tereza jedla müsli. „Trenérce jsi napsala?“ „Včera.“ „Co?“
„Že končím.“ „Napsala?“ „Jo.“ „Tohle se píše zprávou?“ „Ona mi zavolala.“
„A?“ Tereza pokrčila rameny. „V pohodě.“ Jana se na ni podívala. „Jak v pohodě?“
„Řekla, že ji to mrzí, ale že chápe.“ „Chápe co?“ „Že už nechci.“ „Jen tak?“ „Co měla říct?“
Jana otevřela lednici. „Nevím.“ Tereza chvíli jedla. „Říkala, že už si toho všimla.“ Jana zavřela lednici.
„Čeho?“ „Že mě to nebaví.“ „Od kdy?“ „Nevím.“ „Takže to věděla.“
„Asi.“ „A nic neřekla.“ „Komu?“ Jana se otočila. Tereza se na ni dívala nad miskou.
„Tobě?“ dodala. „Třeba.“ „Proč by ti to říkala?“ To byla dobrá otázka. Jana ji nesnášela.
Veronika jí zavolala až odpoledne. „Ahoj, Jani.“ „Ahoj.“ „Máš minutku?“ Jana seděla před Albertem. Někdo nechal nákupní vozík opřený o její nárazník.
„Jo.“ „Chtěla jsem jen, aby to nebylo blbý mezi náma.“ „Proč by bylo?“ „Nevím.“ Veronika se odmlčela.
„Terka mi říkala, že jste to řešily.“ „Řešily.“ „Mrzí mě to.“ Jana čekala na ale. Nepřišlo.
„Mně taky,“ řekla. „Je šikovná.“ „Je.“ „Hlavně ať je spokojená.“ Jana se zasmála.
„To říkáš snadno.“ Na druhé straně bylo krátké ticho. „Asi jo.“ „Vždyť jste na ní makaly celý léto.“ „Makaly.“
„Ta sestava byla fakt dobrá.“ „Byla.“ „A teď nic.“ Veronika znovu chvíli mlčela. „Jani, ono to není nic.“
Jana se podívala na vozík. „Já vím.“ „Já měla loni tři holky, který skončily.“ „Ale ne jako Tereza.“ „Jak jako Tereza?“
Jana neodpověděla. „Ona není první dítě, který přestane dělat sport.“ „Já vím.“ „A nebude poslední.“ „Já vím.“
„A kdyby se chtěla vrátit, víš, že může.“ Jana sevřela telefon. „Takže myslíš, že se vrátí?“ „To jsem neřekla.“ „Aha.“
Veronika se zasmála, ale opatrně. „Ty mě teď trochu nutíš říkat něco, co nevím.“ Jana se podívala na sebe ve zpětném zrcátku. „Promiň.“ „V pohodě.“
„Já jen…“ Nedokončila větu. Veronika počkala. „Nic.“ Když zavěsily, Jana ještě několik minut seděla v autě.
Nákupní vozík byl pořád opřený o nárazník. Nakonec vystoupila a odvezla ho ke stojanu.
V neděli přijela Janina matka se štrúdlem. „Tak co naše krasobruslařka?“ Tereza, která si právě zouvala boty, řekla: „Už nejsem.“ Babička se zasmála.
„Jak nejsi?“ „Skončila jsem.“ „Ale prosím tě.“ Jana vzala štrúdl. „Ona to myslí vážně.“
V kuchyni matka položila kabelku na židli. „A tys jí to dovolila?“ Jana se zastavila. „Jak dovolila?“ „No skončit.“
„Je jí čtrnáct.“ „Právě.“ „Tak co mám dělat? Zamknout ji v autě a odvézt na stadion?“ „Nemusíš všechno hned přehánět.“ Jana sundala ze štrúdlu utěrku.
„Ty bys mě nechala?“ „Co?“ „Kdybych ve čtrnácti chtěla přestat s něčím, do čeho jsi dala devět let?“ Matka se zamyslela. „Ty jsi nic devět let nedělala.“
Jana se rozesmála. „Děkuju.“ „No nedělala.“ „To není pointa.“ „Chodila jsi rok na flétnu.“
„Dva.“ „Tak dva.“ „A nesnášela jsem ji.“ „Proto jsi skončila.“ Jana se na matku podívala.
„Takže bys mě nechala.“ „Vždyť jsem tě nechala.“ „Ale teď říkáš, že já nemám.“ Matka si sundala kabát. „To je něco jiného.“
„Proč?“ „Protože ona je v tom dobrá.“ Jana chtěla odpovědět. Potom si uvědomila, že neví co.
V pondělí Tereza nepřišla domů po škole. Ve čtyři jí Jana napsala. Kde jsi? Za dvě minuty přišlo: S Klárou.
Jana věděla, kdo je Klára, ale ne že se spolu kamarádí. Kde? Venku. Kde venku? Tři tečky.
Zmizely. Objevily se znovu. V centru. Přijdu v 5. Jana měla rozepsáno: V 17:00 doma.
Smazala to. Tereza přišla v 17:12. „Říkala jsi v pět.“ „Ujel nám autobus.“ „Můžeš napsat.“
„Promiň.“ Sundala si bundu. Tváře měla červené zimou. „Co jste dělaly?“ „Byly jsme v knihkupectví.“
„Dvě hodiny?“ „A pak na kafi.“ „Na kafi.“ „Měla jsem čaj.“ Tereza se usmála.
Jana cítila, že vyslýchá někoho, koho právě propustili z vězení, za jehož zdmi ho sama devět let vozila. Ta představa byla nespravedlivá. Proto ji napadla ještě dvakrát. „A Klára nechodí na žádný kroužek?“ „Chodí na keramiku.“
„Kdy?“ „Ve čtvrtek.“ „A to je všechno?“ Tereza se zasmála. „Asi.“
„Tak má času.“ „Jo.“ Jana to řekla téměř obdivně: „To musí být.“
Brusle prodala Jana o dva týdny později. Tereza se k tomu neměla. Jana je vložila do skupiny BAZAR KRASO ČR. Vyfotila je ze všech stran. Napsala značku bot.
Typ nožů. Velikost. Stav. Původní cenu začala psát a pak ji smazala. Za sedm minut se ozvala žena z Olomouce.
Dobrý den, prosím jsou ještě volné? Dcera 13 let, přechází z Overture. Jana odpověděla: Ano. Můžu poprosit detail nožů? Jana šla do komory.
Taška ležela pod Terezinou klubovou bundou. Brusle byly uvnitř tak, jak je přivezly z Jihlavy. Jana jednu vytáhla. Na jazyku bylo černou propiskou TEREZA H. To tam napsala před prvními závody s novým párem. V šatně mělo šest dívek stejné boty a téměř stejné chrániče.
Udělala fotografii. Na špičce byla malá rýha. Vzpomněla si, že vznikla na tréninku předloni, když Tereze nešel dvojitý flip a kopla bruslí do lavičky. Jana ji tehdy seřvala. Ne kvůli vzteku.
Kvůli brusli. Nebo alespoň tvrdila, že kvůli brusli. Žena z Olomouce odepsala: Bereme �� Jana položila brusli na kuchyňský stůl.
Tereza přišla. „Prodáváš je?“ „Jo.“ „Za kolik?“ Jana jí řekla částku.
„To je dobrý.“ „Mohla jsem dát víc.“ „Tak proč jsi nedala?“ „Aby byly pryč.“ Tereza se na ni podívala.
„Aha.“ Jana si uvědomila, že věta vyzněla jinak, než chtěla. „Ne takhle.“ „Já nic neříkám.“ Tereza vzala brusli do ruky.
Palcem přejela přes odřený bok. „Můžeme jí tam nechat ty nový tkaničky?“ „Proč?“ „Ať je nemusí kupovat.“ „Ty stály skoro pět stovek.“
Tereza se usmála. „Mami.“ Jana se také usmála. „Tak jo.“
Petr přišel večer domů v osm. „Kde je Matěj?“ „U Kuby.“ „V úterý?“ „Jo.“
„A úkoly?“ „Má hotový.“ „Jak se dostane domů?“ „Kuba ho přivede.“ Jana seděla u notebooku.
Petr otevřel lednici. „To je nějaká novinka.“ „Co?“ „Že Matěj chodí někam po škole.“ „Vždyť chodil vždycky.“
Petr vytáhl sýr. „Ne moc.“ Jana zvedla oči. „Ty zase začínáš.“ „S čím?“
„S tím, že kvůli bruslení nikdo neměl život.“ „To jsem nikdy neřekl.“ „Ale myslíš si to.“ Petr položil sýr na linku. „Nemyslím.“
„Tak co myslíš?“ Petr si odtrhl krajíc chleba. „Že jsme si na to všichni zvykli.“ „Na co?“ „Na rozvrh.“
„To je snad normální, když dítě závodně sportuje.“ „Jo.“ „Tak proč to říkáš?“ Petr chvíli žvýkal. „Protože teď není.“
Jana se otočila zpátky k notebooku. „Výborný.“ Petr si sedl naproti ní. „Ty jsi na mě naštvaná?“ „Ne.“
„Jsi.“ „Nejsem.“ „Jani.“ „Co chceš slyšet? Že jsem devět let terorizovala rodinu krasobruslením? Tak jo. Terorizovala.“ „Tohle jsem neřekl.“
„Ale všichni se teď tváříte, jako kdybyste dostali propustku.“ Petr se na ni chvíli díval. „Možná ty taky.“ „Já?“ „Jo.“
Jana se zasmála. „To určitě.“ „Tak proč tě to tak štve?“ „Protože se na něco nevykašlu jenom proto, že je to těžký.“ Petr přestal jíst.
„Myslíš, že se Tereza vykašlala, protože je to těžký?“ „Nevím.“ „Tak se jí zeptej.“ „Ptala jsem se jí stokrát.“ „Ne. Ptala ses jí, proč chce skončit.“
„A rozdíl?“ Petr si odsunul talíř. „Možná se jí zeptej, proč tak dlouho pokračovala.“ Jana se na něj podívala. Petr vstal.
„To má být co?“ „Nic.“ „Ne, řekni.“ „Jen mě to napadlo.“ „Tak proč podle tebe pokračovala?“
Petr otevřel myčku. „Nevím.“ „Kvůli mně?“ „Řekl jsem, že nevím.“ „Tak to neříkej.“
Petr zavřel myčku. „Dobře.“ Jana se pokusila pokračovat v práci. Po pěti minutách zjistila, že celou dobu čte stejnou větu.
V pátek balily brusle. Tereza držela krabici a Jana vycpávala špičky novinami. „Toho tam dáváš moc.“ „Vím, jak se balí balík.“ „Tak proč tam dáváš tolik?“
„Aby se nezmáčkly.“ „Jsou to brusle.“ „Právě.“ Tereza se zasmála. Jana přelepila dno.
„Podej mi pásku.“ Tereza jí ji podala. Na stole ležely rozevřené noviny. Jana jednu stránku zmačkala. „Proč jsi tak dlouho pokračovala?“ zeptala se.
Tereza přestala držet krabici. „Co?“ „Když tě to nebavilo už od léta.“ „Já neříkala, že od léta.“ „Říkala.“
„Říkala jsem, že jsem od léta přemýšlela.“ „Tak proč jsi nic neřekla?“ Tereza se podívala do krabice. „Nevím.“ „To není odpověď.“
„Tak asi protože jsem nevěděla, jestli to myslím vážně.“ „A pak?“ „Pak jo.“ „Kdy?“ Tereza pokrčila rameny.
„Asi před Jihlavou.“ „Tak proč jsi jela do Jihlavy?“ „Protože byl závod.“ Jana se zasmála. „To je logika.“
Tereza jí vzala noviny z ruky a začala je mačkat sama. „A taky protože jsem nechtěla, abys byla smutná.“ Jana se nehýbala. Tereza se dál dívala do krabice. „To je blbý, já vím.“
„Já bych nebyla smutná.“ Tereza přikývla. „Dobře.“ „Terezo.“ „Co?“
„Fakt bych nebyla.“ Tereza znovu přikývla. Jana poznala, že dcera jí nevěří. Nejhorší bylo, že jí v tu chvíli nevěřila ani ona sama. „Kvůli mně jsi tam nechodila,“ řekla.
„Ne jenom.“ Ta dvě slova byla mnohem horší. „Tak kvůli komu?“ „Mami, já jsem to měla ráda.“ „Tak proč končíš?“
Tereza zavřela oči. „Protože můžu mít něco ráda a stejně to už nechtít dělat každej den.“ Jana seděla tiše. Tereza vložila brusli do krabice. „Ty taky nemáš ráda všechno, co děláš každej den.“
„To není totéž.“ „Já vím.“ Jana téměř řekla: Co ty víš. Neřekla.
Přelepily krabici. Na štítku bylo jméno třináctileté Karolíny z Olomouce. „Třeba v nich něco vyhraje,“ řekla Tereza. Jana uhladila pásku. „Třeba.“
„To by bylo dobrý.“ „Proč?“ Tereza se zamyslela. „Nevím. Prostě by bylo.“
První skutečně volnou sobotu se Jana probudila v 6:11. Chvíli ležela. Potom vstala. V kuchyni už někdo byl. Matěj seděl u stolu v mikině a jedl rohlík s Nutellou.
„Co tady děláš tak brzo?“ „Jedeme.“ „Kam?“ „S Kubou na turnaj.“ „Jakej turnaj?“
Matěj přestal kousat. „Florbal.“ Jana se na něj dívala. „Ty hraješ florbal?“ „Ne.“
„Tak proč jedeš na turnaj?“ „Kuba hraje.“ „A ty jedeš koukat?“ „Jo.“ „Od kdy to víš?“
„Od středy.“ „A kdo tě tam veze?“ „Kubův táta.“ „A kdy se vrátíš?“ „Asi ve čtyři.“
„Asi?“ Matěj pokrčil rameny. „Táta to ví.“ Jana se otočila ke dveřím ložnice. „Táta spí.“
„Řekl jsem mu to včera.“ „A mně ne.“ „Ty ses neptala.“ Jana otevřela pusu. Potom ji zavřela.
Matěj jedl dál. Na lince ležela jeho láhev s pitím, kterou si zřejmě připravil večer sám. „Máš peníze?“ „Jo.“ „Kolik?“
„Tři stovky.“ „Kdo ti je dal?“ „Táta.“ Jana přikývla. „A bundu si vem tu modrou. V hale bude zima.“
„Nebudeme v hale.“ „Florbal se hraje v hale.“ „Ale pak jdeme do Mekáče.“ „Aha.“ Matěj dopil čaj.
U dveří zazvonil telefon. „To je Kuba.“ Nazul si boty. „Matěji.“ „Co?“
Jana mu chtěla říct, aby napsal, až dorazí. A potom každé dvě hodiny. A aby neztratil peníze. A aby si nekupoval energy drink. Aby neposílal žádné fotografie lidem, které nezná.
Aby se vrátil včas. Místo toho řekla: „Užij si to.“ Matěj se na ni podíval, jako kdyby očekával pokračování. „Dík.“
Odešel. Jana se vrátila do kuchyně. Bylo 6:24. Udělala si kávu. V 6:40 přišla Tereza.
Měla na sobě džíny. Jana ji několik vteřin nepoznávala. O víkendech ráno byla Tereza devět let buď v legínách, nebo ještě spala. „Kam jdeš?“ „Ke Kláře.“ „Teď?“
„V osm.“ „Je teprve sedm.“ „Já vím.“ Tereza otevřela lednici. „Co budete dělat?“
„Jedeme do Prahy.“ Jana položila hrnek. „Do Prahy?“ „Jo.“ „S kým?“
„S Klárou a její mámou.“ „Kam?“ „Na výstavu.“ „Jakou?“ Tereza řekla název.
Janě nic neříkal. „A kdy ses to dozvěděla?“ „Včera.“ „Proč jsi mi nic neřekla?“ Tereza vytáhla jogurt.
„Řekla jsem to tátovi.“ Jana se rozesmála. Tereza se na ni opatrně podívala. „Co?“ „Nic.“
„Mami.“ „Všichni teď všechno říkáte tátovi.“ „Protože byl včera v kuchyni.“ Jana se smála ještě chvíli. Bylo na tom něco strašně nespravedlivého a zároveň směšného.
Petr, který devět let nevěděl, kde má Tereza na bruslích chrániče, se během dvou týdnů stal rodinným dispečerem. „Potřebuješ peníze?“ zeptala se Jana. „Mám.“ „Od koho?“ Tereza zvedla obočí.
Jana se znovu rozesmála. „Od táty, jasně.“ „Vrátím mu je.“ „Nemusíš.“ Tereza otevřela jogurt.
„Mami?“ „Hm.“ „Ty dneska něco máš?“ Jana chtěla říct ano. Nevěděla co.
„Ne.“ Tereza chvíli jedla. „Tak můžeš jet s náma.“ Jana se na ni podívala. „Na výstavu?“
„Jo.“ „S Klárou a její mámou.“ „Jo.“ „Proč?“ Tereza pokrčila rameny.
„Protože můžeš.“ Jana si vzpomněla na Matěje. Stejná věta. Možná se děti někde domluvily. „To by bylo divný.“
„Proč?“ „Jste spolu.“ „No a?“ „Nechci vám tam překážet.“ Tereza zvedla oči od jogurtu.
„Ty nám nepřekážíš.“ Jana se podívala do kávy. Devět let seděla na tribunách, v autech, šatnách, hotelových vestibulech a restauracích u zimních stadionů. Čekala. Vozila.
Připomínala. Balila. Fotografovala. Platila. Povzbuzovala.
Někdy tlačila. Někdy věděla, že tlačí. Jindy tomu říkala pomoc. „Tak jo,“ řekla. Tereza se zarazila.
„Fakt?“ „Když to nevadí Klářině mámě.“ „Nevadí.“ „Jak to víš?“ „Říkala jsem jí, že se tě zeptám.“
Jana zvedla hlavu. „Tys věděla, že pojedu?“ „Nevěděla.“ „Tak proč ses jí ptala?“ Tereza se usmála.
„Protože jsem chtěla.“ V osm stály před domem. Klára seděla vzadu. Její matka řídila starší šedou škodovku. Tereza otevřela zadní dveře.
Potom se zarazila. „Mami, sedni si dopředu.“ Jana obešla auto. Klářina matka se na ni usmála. „Ahoj, já jsem Simona.“
„Jana.“ „Konečně se poznáme.“ Jana nastoupila. „Tereza o vás mluví.“ „Doufám, že dobře.“
„To nevím.“ Obě se zasmály. Vzadu si dívky něco šeptaly. Simona nastartovala. „Tak jedeme.“
Jana automaticky sáhla po telefonu, aby zkontrolovala trasu. Pak si všimla, že navigace už běží na Simonině displeji. Položila telefon do kabelky. Auto se rozjelo. Když odbočily z jejich ulice, Jana se ohlédla dozadu.
Tereza se smála něčemu, co jí Klára ukazovala na telefonu. Nedívala se na matku. Jana se otočila zpátky. Poprvé po mnoha letech někam jela s Terezou a nemusela vědět, v kolik tam mají být.
